přeložil Dmytro Smolij
Co dnes znamená být Ukrajincem? Otázka, které se ještě před dvaceti lety mnozí snažili vyhnout, se proměnila v jasnou linii rozdělení — kulturní, jazykovou i politickou. Ukrajinská identita se ocitla pod palbou nejen raket, ale také cizích narativů, které byly po desetiletí nenápadně vštěpovány do jejího kulturního těla. Ruská identita se mezitím naučila maskovat jako „ukrajinská“: podsouvat své symboly místo ukrajinských, svou paměť jako údajně „společné dějiny“, svůj jazyk coby „praktickou alternativu“. Až do poslední chvíle působilo tiše — jako virus, který se snaží nahradit celý systém zevnitř.
Právě nyní se však ukrajinství vyjevuje s nebývalou zřetelností. Už nejde o etnický původ ani o soubor folklorních atributů. Jde o volbu — vědomou, svobodnou, ale nevyhnutelnou. O právo nazývat věci pravými jmény, odmítat vnucenou „stejnost“ a znovu si osvojovat vlastní významy. Být Ukrajincem znamená znovu získat právo na autenticitu, kterou se po staletí snažili rozmělnit a zničit pod záminkou „bratrství“.
Ukrajinská identita se z dědictví proměnila ve vědomý postoj. Ožívá tam, kde odmítáme přijímat ruské kulturní kódy jako součást sebe samých; tam, kde jazyk, kultura a paměť přestávají být neutrálními kategoriemi a stávají se politickým aktem. Z abstraktního pojmu se postupně mění v každodenní obranu vlastního prostoru svobody, osobního práva být sám sebou.
Národní identita ve 21. století
Ve světě, kde se hranice stávají abstraktními a kultury se prolínají rychlostí internetového připojení, přestává být národní identita otázkou etnicity. Neuchovává se v genech, není zakódována ve folkloru ani předepsána náboženstvím. Národ dnes vzniká jako společná volba: kolektivní rozhodnutí být spolu, mluvit jedním symbolickým jazykem, sdílet významy a nést společnou odpovědnost. Benedict Anderson nazval národ „představovaným společenstvím“ — nikoli proto, že by byl smyšlený, ale proto, že se rodí ve vědomí lidí, kteří se osobně nikdy nesetkají, a přesto sdílejí dějiny, hodnoty a politický osud.
Tato představa stojí na propojení dvou rovin — objektivní a subjektivní. Objektivní rovina zahrnuje to, co lze měřit a zaznamenat: občanství, jazyk veřejného prostoru, státní instituce určující pravidla hry, území, na němž se uskutečňuje politický projekt, sdílenou historickou paměť — ne jako soupis dat, ale jako dohodu o interpretaci minulosti. Subjektivní rovina je složitější. Patří sem to, co se nedá vyčíslit: pocit sounáležitosti, vnitřní solidarita, ochota nést odpovědnost za budoucnost. Člověk nemusí splňovat „ideální“ kritéria, a přesto může k národu náležet hlouběji než ten, kdo formálně vyhovuje všem objektivním znakům, ale vnitřně se ke společenství nehlásí.
V ukrajinském případě byl tento rovnovážný vztah dlouhodobě narušen. Imperiální politika systematicky mazala objektivní znaky ukrajinské identity — jazyk, dějiny, politickou subjektivitu — a nahrazovala je vlastními kódy vydávanými za „společnou kulturu“. Rusko vytvořilo situaci, kdy se člověk mohl subjektivně považovat za Ukrajince, avšak objektivně žít v ruských kulturních souřadnicích. Právě proto není otázka identity v Ukrajině akademickou debatou, ale otázkou přežití.
V dnešním ukrajinském kontextu znamená být součástí národa nejen cítit či deklarovat, ale také jednat. Identita stojí na vědomí, že každodenní rozhodnutí — jazyk, kterým mluvíš; symboly, které uznáváš; dějiny, které bráníš — formují podobu tvého společenství. Národ přestává být osudem a stává se praxí. Ukrajinská národní identita se dnes rodí právě takto: skrze vědomé vystoupení z cizího kulturního pole a návrat k právu na vlastní jméno.
Ukrajinská identita jako dějiny neustálé obnovy
Ukrajinská identita bývá někdy vykládána jako etnocentrická či přehnaně obranná. Tato obrana však nevzešla z touhy uzavírat se, ale ze zkušenosti staletí, kdy sousední státy — Rusko, Polsko či Maďarsko — různými způsoby, avšak vytrvale omezovaly rozvoj ukrajinské kultury, jazyka a politické subjektivity. Když je identita systematicky nahrazována cizí, každá snaha o její obnovu se jeví jako „radikalismus“ pouze v očích protivníka; ve skutečnosti jde o základní akt sebeobrany.
Rusko představuje nejdelší a nejagresivnější příklad. Valujevův cirkulář z roku 1863 a Emský výnos z roku 1876 zakazovaly ukrajinštinu ve školství, knihtisku i veřejném prostoru. Sovětská politika rusifikace tento proces završila vytvořením generací „sovětských lidí“, kteří žili v ukrajinském prostředí, ale mysleli v ruských kódech. Šlo o vědomý sociální experiment zaměřený na vytěsnění ukrajinské identity.
Rusko však nebylo jediné. Polský stát v meziválečném období uplatňoval politiku tzv. pacifikace ukrajinského hnutí v Haliči a na Volyni. Ukrajinské školy byly zavírány, místní církev omezována a ukrajinská inteligence pronásledována. Existoval koncentrační tábor Bereza Kartuska, určený k mimosoudní internaci aktivistů národnostních menšin — převážně Ukrajinců. Polské úřady se snažily Ukrajince asimilovat do projektu „jednotného polského národa“, v němž byla ukrajinskost tolerována nanejvýš jako folklor, nikoli jako politická subjektivita. Dokonce i toponymie byla měněna, aby ukrajinská přítomnost zmizela z veřejného prostoru.
Maďarsko, které v různých obdobích kontrolovalo Zakarpatsko (zejména do roku 1918 a během okupace v letech 1938–1944), systematicky prosazovalo maďarizaci místního obyvatelstva. Ukrajinské školy byly nahrazovány maďarskými, správa vytlačovala místní jazyk a ukrajinská identita byla buď ignorována, nebo redukována na regionální dialekt bez politických práv. Dnes Budapešť znovu a cíleně podporuje narativ o oddělenosti „Rusínů“ od Ukrajinců, čímž opakuje staré imperiální postupy.
Všechny tyto režimy postupovaly odlišně, ale se stejným důsledkem: ukrajinská identita musela přežívat mezi několika vnějšími centry moci, z nichž každý si činil nárok na její kulturní prostor. Právě proto ukrajinská identita nikdy nebyla etnocentrická. Nestavěla se na výlučnosti krve ani na představě „etnické čistoty“. Naopak — byla vždy otevřená: polyetnická, mnohovrstevná, schopná přijímat různé kulturní zkušenosti. Nemohla si však dovolit rozplynutí. Tam, kde se ukrajinská kultura nebránila, její prostor zaplňovaly cizí projekty.
Dnešní zvýšená pozornost Ukrajinců vůči jazyku, paměti a vlastní historické perspektivě je výsledkem staletého tlaku, kdy bylo nutné znovu a znovu vybojovávat právo nazývat se samostatným společenstvím. Ukrajinská identita není o vymezování se vůči druhým, ale o obraně před zmizením v cizích schématech. Nejde o etnocentrismus, ale o narovnaná záda po dlouhém období cizích rukou na krku.
Jazyk jako jádro, nikoli však jediný základ
Jazyk je nejviditelnější vrstvou identity, bylo by však chybou redukovat ukrajinství výhradně na jazykový znak. Ukrajinský jazyk není totem ani dogma. Je spíše nervovou soustavou kultury: právě skrze něj se přenáší zkušenost, humor, způsob vidění světa i historická paměť. Když jazyk mizí, ztrácí se živé spojení s vlastní tradicí — něco, co nelze obnovit instrukcí ani zákonem.
Ukrajinské dějiny učinily z jazyka citlivé téma. Po staletích rusifikace, polonizace a maďarizace přestal být pouhým nástrojem komunikace a stal se bojištěm. Ne proto, že by Ukrajinci usilovali k jazykovému maximalismu, ale proto, že jazyk se ukázal být poslední hranicí, která oddělovala ukrajinskou identitu od úplného rozpuštění v cizích projektech. Pro impéria byla jazyková záměna vždy klíčovým nástrojem: změň název, toponymum, přízvuk — a rázem jsi „svůj“, ale už ne ten, kým jsi byl včera. Právě tak ruská identita po desetiletí vstupovala do ukrajinského prostoru pod záminkou „přirozené dvojjazyčnosti“.
Podstatné je však něco jiného: ukrajinská identita nevylučuje ty, kteří se k jazyku teprve přibližují. Jazyk není bariérou, ale dveřmi, které se stále více otevírají. Ukrajincem se nestává ten, kdo dokonale ovládá gramatiku, ale ten, kdo chápe, že jazyk je oporou budoucnosti společenství, které jej používá. Právě on dává identitě soudržnost.
Jazyk není jediným markerem, avšak bez něj národ ztrácí možnost mluvit o sobě vlastními slovy. A v tom spočívá jeho nenahraditelnost: sám o sobě ukrajinství nedefinuje, ale umožňuje jeho existenci. Ukrajinci nemají „velký krásný“ oceán, který by je chránil před vpádem, ani sofistikovaný systém víry a přísných pravidel, jaký umožnil židovskému národu uchovat identitu po staletí bez státnosti. Mají však ukrajinský jazyk.
Ruština jako kanál vnucování nepřátelských narativů
Problém ruštiny v Ukrajině nikdy nespočíval ve fonetice či každodenních zvyklostech. Jde o to, jak se skrze jazyk implantují narativy. Ruština byla po desetiletí hlavním nástrojem imperiální politiky: jejím prostřednictvím se na Ukrajině šířily ruské představy o „společných dějinách“, „bratrských národech“ a „jednom kulturním prostoru“. Tam, kde zněla ruština, se nenápadně usazovaly významy podkopávající ukrajinskou subjektivitu. I dnes, v době války, Rusko požaduje pro ruštinu v Ukrajině status státního jazyka. Právě takto — tlakem, silou a agresí — se ruština stala kanálem, jímž impérium promlouvalo hlasem místního obyvatelstva.
Nejde o vinu jednotlivců, ale o důsledek fungování systému. Už od dob carského Ruska měla ruština status „prestižního“ jazyka: mluvila jí administrativa, úřednictvo, armáda, univerzity a také podvodníci, zloději a prostitutky. Sovětská éra tuto hierarchii jen upevnila: ukrajinština byla vnímána jako domácí, „venkovská“, zatímco ruština jako jazyk kariéry, kultury a modernity. V tomto modelu byl přechod k ruštině vnucován jako „faktor úspěchu“ a ukrajinština byla automaticky marginalizována.
Tato behaviorální setrvačnost přetrvává částečně dodnes. Agresivita ruskojazyčného modelu nespočívá v otevřeném nátlaku, ale ve vnuceném očekávání, že právě ruština má být jazykem „pohodlí“. Jde o reflex, kdy dva lidé přejdou do ruštiny ne proto, že by si tak lépe porozuměli, ale proto, že byla dlouhodobě považována za „normu“. Tento model vytlačuje ukrajinštinu z veřejného prostoru i bez přímého násilí: stačí, aby jeden mluvil naléhavěji, sebejistěji — a prostor se automaticky „posune“ směrem k ruštině.
Takto funguje kulturní setrvačnost impéria: nikoli skrze okupační rozkazy, zákazy či pálení knih, ale skrze každodenní mikrovolby, které se zdají bezvýznamné, avšak postupně utvářejí prostředí. Může existovat konstrukt „ruskojazyčných Ukrajinců“? Ano — ovšem s vědomím, že tato ruskojazyčnost není neutrální. Nevznikla přirozeně, ale jako výsledek systematické politiky, jež formovala celé generace Ukrajinců v cizí kulturní paradigmatě zaměřené na expanzi. Není to stigma, ale ani náhoda — je to koloniální dědictví, které je třeba reflektovat, nikoli romantizovat.
Objektivní a subjektivní faktory národní identity
Když mluvíme o ukrajinské identitě, je snadné podlehnout pokušení hledat ji v zjevných znacích: jazyk, pas, původ. To jsou objektivní markery, samy o sobě však neposkytují úplnou odpověď. Být Ukrajincem znamená spojovat vnější, podmíněná kritéria s vědomým vnitřním postojem — teprve tehdy se identita stává živou, nikoli pouze deklarovanou.
Mezi objektivními kritérii zaujímá první místo státní občanství. To formálně určuje příslušnost k politickému společenství a nese s sebou právní práva i povinnosti. Pas však sám o sobě z člověka Ukrajince nečiní.
Když Ukrajina v roce 1991 obnovila svou nezávislost, získali její pas automaticky všichni občané bývalého Sovětského svazu, kteří v okamžiku vyhlášení nezávislosti trvale žili na jejím území. Týkalo se to nejen etnických Ukrajinců, ale i značného počtu Rusů a jejich potomků, kteří zde pobývali v rámci sovětského administrativního systému. Podle posledního sčítání lidu v Ukrajinské SSR (1989) se k ruské národnosti přihlásilo 11 355 582 osob. Je oprávněné předpokládat, že právě tato formálně rovnoprávná skupina měla odlišnou politickou zkušenost i kulturní kódy, které se často rozcházely se snahou Ukrajinců budovat vlastní stát. Jejich politická vůle opakovaně ovlivňovala klíčové momenty: například v prezidentských volbách roku 1991 se stali překážkou zvolení výrazně proukrajinského kandidáta Vjačeslava Čornovila a později aktivně podporovali proruské politické strany, čímž zasahovali do politických procesů i formování státní politiky.
Proto je mimořádně důležitá i účast v politickém národě — vědomí, že vlastní činy, hlasy a rozhodnutí ovlivňují společnou budoucnost země. Užívání ukrajinského jazyka v každodenním životě je dalším markerem, který umožňuje plnohodnotnou účast na kulturním a společenském dění. S tím souvisejí i způsob života a kulturní praktiky: zapojení do společných svátků, udržování tradic předků, čtení ukrajinské literatury a médií, používání symbolů a narativů ukrajinské kultury. A konečně — respekt k ukrajinskému politickému projektu: porozumění jeho hodnotám a ochota je podporovat i v obtížných obdobích.
Subjektivní kritéria jsou neméně podstatná, protože právě ta odlišují formálního „Ukrajince“ od skutečného.
Sebeurčení — pocit, že člověk patří k ukrajinskému společenství, bez ohledu na jazyk či místo narození.
Ochota jednat ve prospěch ukrajinské společnosti — prostřednictvím dobrovolnictví, obrany kulturního prostoru, politické angažovanosti, jazykové odolnosti a podobně.
Pocit sounáležitosti — vnitřní vědomí, že osobní život a budoucnost jsou úzce spjaty s osudem Ukrajiny.
Sdílená paměť a symbolický prostor — společné dějiny, hrdinové a kulturní kódy, které vytvářejí kolektivní vědomí schopné čelit cizím narativům.
Právě propojení objektivních a subjektivních znaků vytváří živou ukrajinskou identitu. Pas a jazyk jsou pouze vnějšími body; rozhodující jsou politická pozice, kulturní volba a pocit příslušnosti. V dějinách Ukrajiny to byla právě absence tohoto propojení u části občanů, která opakovaně vyvolávala politické krize a zpomalovala formování skutečné ukrajinské politické subjektivity. Být Ukrajincem znamená každodenně a vědomě potvrzovat svou účast na osudu národa.
Identita jako čin
Dějiny nezávislé Ukrajiny ukázaly, že je možné žít na této zemi desítky let, mít všechny formální znaky občanství — a přesto zůstat stranou procesu vytváření ukrajinského prostoru. Zvlášť patrné je to u těch, kteří používají ukrajinský pas jako nástroj pohodlí, aniž by si uvědomovali, že občanství není pouze právo.
Co s takovými „formálními Ukrajinci“? Především je třeba přijmout, že neutralita neexistuje. V podmínkách koloniálního dědictví a války je i „prosté žití“ bez reflexe toho, jak vlastní slova, kulturní praktiky a politické postoje ovlivňují zemi, určitou pozicí. Být Ukrajincem neznamená jen „patřit“, ale zvolit si stranu. Tato volba se neodehrává mezi ukrajinským a ruským, ale mezi odpovědností a sebeodstraněním.
Ukrajinská identita se dnes rodí v činech. V tom, zda je člověk připraven podporovat svou komunitu, postavit se po bok těch, kdo brání svobodu, zda dokáže přehodnotit vlastní návyky a jazykové praktiky, aby nereprodukoval koloniální řád. Jde o každodenní, rutinní jednání, které znovu a znovu potvrzuje volbu ve prospěch svobody.
V době války je tato formule obzvlášť zřetelná. Identita se projevuje v dobrovolnictví, v ochotě sloužit v armádě, v jazykové odolnosti — od veřejného postoje až po odmítnutí konzumace ruského obsahu. Projevuje se v tom, jak člověk reaguje na nespravedlnost, jak o Ukrajině mluví v zahraničí, jaká politická rozhodnutí podporuje a koho volí jako reprezentanta jejích zájmů. Každý z těchto kroků je součástí velké mozaiky společné odpovědnosti.
Identitu nelze jednou provždy vyhlásit a odložit na polici. Je třeba ji znovu a znovu potvrzovat — jazykem, činy, postojem. A čím více Ukrajinců tuto volbu činí vědomě, tím silnější se stává samotná Ukrajina.
Zdroje a doporučená literatura:
Benedict Anderson . Imagined Communities: Reflections on the Origin and Spread of Nationalism. London: Verso, 2006.
Serhii Plokhy. The Gates of Europe: A History of Ukraine. New York: Basic Books, 2015.
Timothy Snyder. The Reconstruction of Nations: Poland, Ukraine, Lithuania, Belarus 1569–1999. New Haven: Yale University Press, 2003.
Orest Subtelny. Ukraine: A History. Toronto: University of Toronto Press, 2009.
Roman Szporluk. Russia, Ukraine, and the Breakup of the Soviet Union. Stanford: Hoover Institution Press, 2000.
Yaroslav Hrytsak. Essays in Ukrainian History: Making of the Modern Ukrainian Nation. Kyiv: Krytyka, 2019.
