Film Divija užhorodského režiséra Dmytra Hreška se stal jednou z nejdiskutovanějších ukrajinských premiér 59. ročníku Mezinárodního filmového festivalu v Karlových Varech. Přestože snímek nezískal hlavní ceny, dokázal přitáhnout pozornost k tématu, o němž se mlčí i v čase války: k ekologickým důsledkům ozbrojeného konfliktu. Válka neničí jen města a lidské životy – zanechává jizvy v krajině, ve vodě, v tělech zvířat a proměňuje přírodní prostředí v němé svědky katastrofy. Režisér se vědomě vzdává tradiční narace i dialogů a vytváří Diviji jako poetickou filmovou meditaci, která skrze obrazy přírody a fragmenty války otevírá divákovi jinou rovinu tragédie. Je v ní bolest ztráty, připomínka křehkosti všeho živého i jemná, zranitelná naděje na pokračování života.
Po premiéře v Karlových Varech jsme se s režisérem setkali v Praze, abychom si povídali o jeho cestě k filmu, o hledání rovnováhy mezi vojenskou službou a tvorbou i o hlavní myšlence, kterou chce svými filmy sdělovat divákům.
— Dmytre, známe se ještě z doby, kdy jsi pracoval jako kolorista v autosalonu. Dnes jsi filmový režisér. Můžeš popsat svou cestu?
— Hodně jsem cestoval, hledal jsem lepší život v Portugalsku. Pak jsem se vrátil na Ukrajinu. Po rozvodu jsem si řekl, že musím dělat něco, co mi dává smysl a co mě skutečně baví. Právě tehdy jsem se dostal na „Docudays“ v Užhorodu, viděl jsem dokumentární filmy a začal přemýšlet, že bych to mohl zkusit sám. Psal se zhruba rok 2014–2015. Do Užhorodu se tehdy přestěhovalo mnoho lidí z Doněcku a přivezli s sebou výrazný kulturní impuls. Mezi nimi byli i lidé, kteří se zajímali o film. Jedna kamarádka například snila o studiu režie v Nizozemsku a o práci na filmových projektech. Viděl jsem, že to myslí vážně, a uvědomil jsem si, že mě to taky přitahuje. Začal jsem tedy přemýšlet, co by se dalo natočit.
Navíc se tehdy objevily cenově dostupné kamery, které nabízely velmi slušnou kvalitu obrazu. Technika přestávala být nedostupná — a to mě obrovsky motivovalo. Nejdřív jsem si půjčoval kameru od známého kameramana, měl Canon. Po čase ho to přestalo bavit, tak jsem si od bratra půjčil deset tisíc hřiven, které mi později prostě daroval k narozeninám. Něco jsem si ještě vypůjčil od kamaráda a koupil si Lumix GH6 s objektivem. Část techniky jsem si pronajímal od známých. A tak jsem začal natáčet — první záběry 66 scén o Užhorodu ještě na vypůjčenou kameru, později už na vlastní.
— Pověz něco o svém prvním filmu.
— 66 scén o Užhorodu. V podstatě šlo o poctu filmu 66 scén z Ameriky od Jørgena Letha. Při sledování jsme seděli, kouřili, pili pivo a mě napadlo: proč by něco podobného nemohlo vzniknout i o Užhorodu? De facto jsem si vypůjčil koncept — místo Ameriky jsem natočil užhorodské obrazy. Myslel jsem si, že to zvládnu za měsíc, ale nakonec mi to zabralo skoro rok. Přitom je ten film velmi jednoduchý: vezmeš scénu z originálu a vytvoříš její místní variantu. Na papíře to zní snadno, v praxi už méně. Nakonec z toho ale vzniklo něco vlastního. Mimochodem, ten film je dodnes dostupný na YouTube.
A pak se to rozjelo. Uspořádal jsem projekci v Užhorodu, začal jsem všem říkat, že dělám film. Postupně se to stalo mou novou identitou.
— Jak se ti podařilo od prvního filmu prosadit se na ukrajinské scéně? Získat členství ve Svazu filmových pracovníků Ukrajiny a podobně?
— Uznání přichází skrze filmové festivaly. Můžeš si myslet, že jsi dobrý režisér a že děláš kvalitní věci, ale pokud si toho nevšimnou festivaly, málokoho to bude zajímat. Existují v zásadě dvě cesty: buď tě uzná masové publikum, které sleduje tvou tvorbu po milionech na YouTube, nebo tě objeví úzký okruh lidí z branže, kteří v tobě něco uvidí.
Můj první film byl spíš reinterpretací. Pak se ale věci začaly skládat dohromady. V Užhorodu vznikla filmová škola podpořená Ukrajinským kulturním fondem, který tehdy aktivně financoval podobné iniciativy. Jednou z organizátorek byla režisérka z Charkova Oksana Syharjeva. Pozvala Alici Kovalenko, známou ukrajinskou dokumentaristku. Právě ony nám ukázaly, že dokumentární film není jen televizní formát typu BBC nebo Discovery, ale že existuje i autorský dokument. To mě zásadně ovlivnilo.
Později následovala další filmová škola, kam jsem se přihlásil s projektem o záchranářích. Právě tehdy jsem se seznámil se svou budoucí ženou Viktorií — ne přímo na škole, ale v jejím okolí. Já byl tehdy v Kyjevě, ona tam také žila, a tak jsme se domluvili na setkání — v divadle.
Po této škole jsem natočil krátký film Zachraňte mě, pane doktore v Kyjevě. Velmi rychle: čtyři dny natáčení, několik měsíců střihu. Přihlásil jsem ho na festival Molodist. Zároveň jsem se sblížil se Zakarpatskou filmovou komisí, která organizovala lokační prohlídky a zvala do Užhorodu filmaře z Kyjeva. Tam jsem se seznámil s lidmi z platformy Současné ukrajinské kino — s Valerií Sučevec a Polinou Herman, která se později stala mou producentkou. Doporučili mi najít producenta a přihlašovat filmy na festivaly.
Tehdy jsem si říkal: k čemu je to vlastně dobré? Přesto jsem krátký film na Molodist poslal — a získal jsem zvláštní uznání poroty. Ukázalo se, že je to velmi prestižní ocenění. Ironií je, že jsem v té době byl na dovolené na Džarylhači, festivalu jsem se vůbec nezúčastnil, diplom jsem si nevyzvedl, na ceremoniál jsem nešel. Přišlo mi to jako drobnost. Až později se ukázalo, že právě toto ocenění sehrálo klíčovou roli, když jsme s producentkou podávali projekt na Státní filmovou agenturu.
— Myslíš tím financování?
— Ano, šlo o grantovou soutěž, která se vyhlašovala jednou ročně. Bylo možné přihlásit dokumentární film a získat plné pokrytí rozpočtu. Bohužel byl tento program nedávno zrušen, ale existuje naděje, že se ho podaří obnovit. Obecně to byl velmi zdravý model: peníze dostal producent — a ty sis mohl natočit film, jaký jsi chtěl. Nikdo do procesu nezasahoval.
— Autorská práva si ale stát ponechával, že?
— Formálně ano: film jako majetek patří Státní filmové agentuře. Stát si v podstatě kupuje nápad a hotový film je jeho. Může s ním nakládat podle svého — promítat ho, nepromítat, klidně i bez tvého vědomí.
— A ty sám máš právo film uvádět?
— Ano, protože do toho většinou nezasahují. Ale existují i opačné případy: když se režisér pohádá s producentem, producent může projekce zakázat. Proto je důležité mít ve smlouvě jasně uvedeno, že jako režisér mám právo film uvádět — například na nekomerčních projekcích za své osobní účasti.
— Nedávno ses přidal k ozbrojeným silám. Můžeš to trochu rozvést?
— Ano, na konci roku 2024 jsem nastoupil do armády a dnes jsem součástí platformy Kulturní síly, která funguje při Ozbrojené síly Ukrajiny. Díky tomu mohu dál pracovat v oblasti médií, tentokrát už přímo na projektech armády.
— Jak se ti daří skloubit službu s tvorbou?
— Pokud jde o osobní projekty — nijak. Služba pohltí veškerý čas.
— Doufal jsem, že uslyším, že stát má zakázky na filmy, které by důstojně reprezentovaly Ukrajinu na mezinárodních festivalech.
(ironicky – pozn. red.)
— Stát jako instituce se o to vlastně nezajímá. Ale Kulturní síly a jejich zakladatel Mykolaj Sjerha — ti ano. Umožnili mi vycestovat na premiéru a ve všem pomohli. Teď s Kulturními silami spolupracujeme partnersky — sami mají zájem, aby se můj film dostal do informačního prostoru. Je to totiž také součást jejich práce: propagace Ukrajiny.
Existuje několik směrů jejich činnosti. Jedním z nich jsou mobilní hudební skupiny, které koncertují na frontové linii a podporují morálku vojáků. Dalším projektem je Kniha na frontu, kdy se vojákům posílají knihy. Pak je tu mezinárodní činnost: hudebníci jezdí na turné do zahraničí. Mě zapojili do filmové produkce. Už půl roku sloužím v rámci Kulturních sil a s týmem jsem natočil dokumentární film In Thanks We Trust o turné našich vojenských hudebníků ve Spojených státech, kde Američanům děkovali za podporu a získávali si sympatie tamního publika. To bylo ještě před vítězstvím Trumpa.
— Můžeš říct víc o účastnících turné?
— Bylo jich několik. Houslistka Olha Rukavišnikova, granátnice, která přišla o oko. Dále bandurista, národní umělec Ukrajiny a voják, který byl zraněn a později se připojil ke Kulturním silám — Taras Stoljar. V rámci turné dokonce vystupoval spolu se Sting.
— Viděl jsem ta virální videa.
— Ano, přesně. Udělal i cover od Metallica, který se také stal virálním. Součástí turné byl i Jurij Ivaskevyč, operní pěvec, klávesista Mychajlo Olijnyk a další banduristka. Tahle skupina vystupovala v Kongresu, v Helsinské komisi, v kostelech, před diasporou i pro běžné Američany na různých akcích — aby řekli „děkujeme“ a ukázali, že Ukrajina má vlastní kulturu, kterou je třeba chránit.
— Je skvělé, že vystupovali v kostelech — věřící jsou v USA asi nejpočetnější voličská skupina.
— Ano, snažili se zasáhnout všechny vrstvy. Americká společnost je hodně segmentovaná, takže bylo důležité oslovit každou skupinu zvlášť. Já jsem několikrát viděl koncerty kulturního desantu přímo v blízkosti fronty. Ten program je tam maximálně precizní, dramaturgicky promyšlený. Zpočátku sedí vojáci skepticky: „Proč nás sem vlastně přivezli?“ — a pak se úplně uvolní a opravdu si to užijí.
— Pojďme k samotnému filmu Divija. Mně osobně velmi vyhovuje, že ses obešel bez dialogů a klasického děje. Forma je silná, zvlášť dnes, kdy se zdá, že lidé jsou unavení neustálým stresem, který současné ukrajinské kino často přináší. Nemáš ale obavu, že pro průměrného diváka, zvyklého na tradičnější formát, bude těžké vydržet až do konce?
— Je to festivalový film, jeho cílovou skupinou není masové publikum. Samozřejmě by bylo ideální, kdyby vzniklo deset filmů o dopadu války na ekologii a přírodu — a divák by si mohl vybrat i něco s vysvětlením pro širší publikum. Tento film zasahuje jen malou část diváků, ale přináší zemi větší prestiž. Festivalové filmy jsou obecně spíš o prestiži než o sledovanosti. Existují výjimky, ale Divija byla vědomě natočena pro filmové festivaly — aby upozornila na konkrétní problém. Navíc jde o autorský film, kde je klíčové uskutečnit myšlenku a všechno ostatní je druhořadé. Není to komerční snímek, je třeba ho vnímat jako výtvarné dílo. Výtvarník přece nepřemýšlí o tom, za kolik obraz prodá — vychází z toho, co chce namalovat.
— Co jsi vlastně chtěl „namalovat“ ty? Čím je pro tebe osobně Divija? Jakou emoci jsi do ní vložil?
— Pocit ztráty. Velmi silný. Ztrátu mnoha věcí…
— Ale na konci je přece náznak, že život pokračuje.
— Ano, jenže pak znovu přichází válka.
— Jak válka ovlivnila tvé vnímání filmového jazyka?
— Neustále se učím. Určitý vliv měly technologie. Ve filmu je hodně záběrů z dronu. Už před pár lety umožňoval Mavic 3 natáčet kvalitní obraz, zatímco starší drony na tom byly hůř. Samozřejmě existují i dražší modely, třeba Inspire, ale ty pro mě nebyly dostupné. Technologie mi umožnily natočit víc materiálu. Samotný filmový jazyk jsem ale nevymýšlel — tento typ filmů má už svůj vlastní žánr.
— Byly všechny záběry natočené přímo pro tento film, nebo je část materiálu z vojenských operací či průzkumu?
— Jsou tam i záběry ještě z doby před velkou invazí — to jsou vojenská videa. Specifikem materiálů, které natáčejí vojáci, je jejich extrémní expresivita. Někdy je pro operátora těžké udržet kameru klidně i jen na vteřinu. Dnes už streamy dron stabilizují, dřív ale obraz neustále „těkal“. Když se tři vteřiny nic neděje, dron začne cukat — nejspíš je to důsledek permanentního stresu operátora.
— Přesto jsou ty záběry, kde se orel snaží pozřít tělo mrtvého vojáka, nesmírně silné…
— Ano. Právě takové momenty se zvířaty jsem hledal. Dávají obrazu pravdivost a dramatickou sílu.
— Takže jsi vybíral z už existujícího materiálu?
— Ano. Jeden z vojáků mi ten záběr s orlem poslal. Ptával jsem se ho obecně na zvířata a on říká: „Podívej, mám ještě tohoto orla.“ Když jsem se na to podíval, byl to ten nejroztěkanější záběr.
— A záběry z Karpat a z Krymu — to je tvůj materiál?
— Karpaty jsou moje, Krym jsme kupovali z videobank. Z pochopitelných důvodů je dnes na Krymu natáčení téměř nemožné. Ale důležité není, jak unikátní ty záběry jsou — zásadní je sdělení, že se to všechno skutečně děje uprostřed ukrajinské přírody.
— Jak jste vybírali lokace? Odkud jsi vlastně natáčel?
— Všude, kam byl přístup — tam jsme jeli a natáčeli. Všechno bylo omezené dostupností. Můj vlastní materiál tvoří možná jedno procento toho, co je ve filmu. Přijedeš na místo, vojáci nebo Státní služba pro mimořádné situace Ukrajiny ti řeknou, kde se natáčet smí a kde ne. Za cestu už prostě nejdeš. Na přifrontových územích je bezpečné místo asfaltová silnice nebo polní cesta s relativně čerstvými stopami. Všechno ostatní je potenciálně zaminované. Spousta lidí tam přišla k úrazu.
Dobrovolník, který ve filmu krmí kočku, se měsíc nebo dva po natáčení odpálil na mině. My jsme po té cestě taky jezdili, ale mina zareagovala až na traktoru, na kterém pracoval. Přišel o oko. Bez doprovodu se tam prostě nedá jezdit. Jednou jsem ale přece jen vyrazil na lokaci bez doprovodu. Řekli mi, že by tam mohlo být něco zajímavého. Jedu, jedu — cesta se stáčí do lesa — a najednou mě napadlo: je ten les vůbec odminovaný? A ta cesta? Bylo to dost děsivé. Tehdy jsem našel ocas rakety z raketometu Uragan, který trčel ze země. Pak jsem zajel na vojenskou základnu, tam mi trochu vynadali, a pokračoval jsem dál. Ta cesta klidně mohla být zaminovaná. Byla to hloupost.
— Zajímá mě ještě, jak jste vybírali lokace pro film. Odkud jsi vlastně natáčel?
— Všude, kam byl přístup — tam jsme jeli a natáčeli. Všechno se odvíjelo právě od dostupnosti. Můj vlastní materiál tvoří možná jedno procento toho, co se ve filmu objevuje. Jednoduše přijedeš na místo, vojáci nebo Státní služba pro mimořádné situace Ukrajiny ti řeknou, kde se točit smí a kde ne. Za hranici cesty už se nedostaneš.
Na přifrontových územích je bezpečným místem asfaltová silnice nebo polní cesta s relativně čerstvými stopami. Všechno ostatní je potenciálně zaminované. Mnoho lidí tam přišlo k úrazu. Dobrovolník, který ve filmu krmí kočku, se měsíc nebo dva po natáčení odpálil na mině. My jsme po té cestě také jezdili, ale mina zareagovala až na traktoru, na kterém pracoval. Přišel o oko.
Bez doprovodu se tam tedy nikam jet nedá. Jednou jsem ale přece jen vyrazil na lokaci bez doprovodu. Řekli mi, že by tam mohlo být něco zajímavého. Jedu, jedu — cesta se stáčí do lesa — a mně najednou došlo: je ten les vůbec odminovaný? A co ta cesta? Bylo to dost děsivé. Tehdy jsem našel ocas rakety z raketometu „Uragan“, který trčel ze země.
Potom jsem zajel na vojenskou základnu, tam mi trochu vynadali, a jel jsem dál. Ta cesta klidně mohla být zaminovaná. Byla to hloupost.
— Staly se při natáčení ještě nějaké další nepříjemné situace?
— Jednou nás vojáci málem… Zajeli jsme na jejich pozice u Kachovka. Vyběhl voják, natáhl samopal a začal křičet. Je to skoro směšné, ale tehdy to bylo dost nepříjemné. „Kdo jste? Co tady děláte? Ruce na kapotu!“ — samopal namířený přímo na nás. Říkáme: „My tady natáčíme, já jsem režisér.“ A on: „REŽISÉR?!“
Ve válce prostě musíš být opatrný. Vojáci jsou neustále ve stresu, navíc je tam spousta místních kolaborantů, kteří se snaží vyzrazovat jejich pozice. Pak jsme čtyři hodiny vysvětlovali, že nejsme s nepřítelem, že točíme film.
— Přístup k lokacím jsi měl díky tomu, že jsi voják?
— Ne. Natáčet jsem začal ještě před nástupem do služby. Pomáhala mi státní komise, ministerstvo životního prostředí, kontakty na vojáky, ekologická komunita, záchranáři, tiskové služby různých brigád a další vazby. V Charkově nám například Charkiv Media Hub zajišťoval kontakty a vodil nás po lokacích. Všechno šlo přes organizace nebo místní lidi.
— Jak daleko jste se vlastně dostali?
— Procestovali jsme všechna deokupovaná území.
— Na závěr: co by sis přál, aby si lidé z tohoto filmu odnesli?
— Základní myšlenka je jednoduchá: válka ničí přírodu — a může se to stát kdekoliv a komukoliv. Chtěli jsme natočit univerzální film, aby si diváci mohli promítnout viděné lokace do míst, která sami milují. Pokud tam jednou přijde válka, mohou tato přírodní místa také zmizet. Je to o pochopení toho, co válka znamená a jaký má dopad na životní prostředí.
— Děkuji ti.
