Stepan Bandera: člověk  své doby

přeložilа Tereza Chlaňová

Jméno Stepana Bandery zůstává jedním z nejkontroverznějších v evropských i globálních debatách o 20. století. I přesto, že od jeho smrti uběhlo již více než půl století,  obraz Bandery  nadále funguje spíše jako politická nálepka než jako historický odkaz — jako nástroj polarizace, zejména v diskusích o Ukrajině. Často je redukován na karikaturu: Bandera byl „nacista“, a tudíž každý,  kdo uznává jeho význam v ukrajinských dějinách, je automaticky označován za sympatizanta nacismu. Tato zjednodušená rovnice dlouhodobě slouží jako nástroj informační války, jejíž základy položila sovětská propaganda a později je reprodukoval ruský stát.

Dnes se značná část západního veřejného mínění v této otázce neopírá o ověřená fakta ani o systematickou práci s primárními prameny, ale do omrzení se opakují  zděděná  klišé ve stylu “jedna paní povídala”.  Tyto narativy se formovaly po desetiletí prostřednictvím sovětské historiografie, přísně kontrolovaných médií, operací KGB a v postsovětském období také prostřednictvím státem podporované ruské propagandy.  V důsledku toho se  z Bandery jakožto  historické osobnosti stal  propagandistický symbol, používaný ke stigmatizaci a delegitimizaci Ukrajinců na mezinárodní scéně.

Cílem tohoto článku je pracovat opět s faktografií.  Text se snaží objastni,  kým Bandera ve skutečnosti byl, za jakých podmínek se formovaly jeho myšlenky, proč byly jeho postoje vnímány jako radikální a jak konkrétní okolnosti přispěly k jeho pozdější mytologizaci. Autor  nabízí čtenářům ucelený rámec — počínaje  politickými reáliemi meziválečného období a konče  současnou instrumentalizací Banderova jména v informačních konfliktech.

Produkt své epochy//Člověk své doby

Stepan Bandera se narodil a politicky formoval v období, kdy byla střední a východní Evropa prostoupena politickým radikalismem a autoritářskými  vládami. Jeho generace dospívala ve světě, kde kult silného státu, charismatického vůdce a myšlenka  „národní jednoty“ představovaly spíše normu než výjimku. V těchto podmínkách pro Ukrajince, rozdělené po rozpadu impérií mezi několik sousedních států,  boj za státnost nabýval  podob nekompromisní národní revoluce.

Meziválečné Polsko, k němuž byla  po první světové válce přičleněna Halič, vykazovalo zřetelné autoritářské rysy. Józef Piłsudski — maršál a faktický diktátor — vybudoval politický systém opírající se o armádu, bezpečnostní aparát a přísnou kontrolu opozice. Takzvaná „pacifikace“ z roku 1930, kdy polské bezpečnostní jednotky provedly represivní zásahy proti desítkám ukrajinských vesnic, ukázala, že pro Varšavu byla „ukrajinská otázka“ problémem, právo na  autonomii se nepřipouštělo.  Mezinárodní postavení Piłsudského symbolicky podtrhla přítomnost Adolfa Hitlera na jeho pohřbu v roce 1935 — obraz, který odrážel širší evropskou realitu, v níž byl kult „silného vůdce“ obecně přijímán.

Srovnatelná situace panovala v sousedním Maďarsku. Po porážce Maďarské republiky rad nastolil Miklós Horthy konzervativní diktaturu, která omezovala občanské svobody a prosazovala agresivní politiku maďarizace. Ukrajinci na Podkarpatské Rusi tuto politiku pociťovali obzvlášť silně: vzdělávání v ukrajinském jazyce bylo marginalizováno, kulturní organizace potlačovány a jakýkoliv projev politického sebeurčení byl považován za hrozbu maďarské státnosti.

Ani další sousední státy se v tomto ohledu výrazně nelišily. Itálie žila již více než deset let pod fašistickým režimem Benita Mussoliniho; v Rumunsku sílila Železná garda; Německo se po roce 1933 stalo plně nacistickým státem. Pro mladé ukrajinské nacionalisty žijící pod cizí nadvládou nebyly tyto režimy abstraktními ideologiemi, ale každodenní politickou realitou. Myšlenka silného státu, schopného čelit nepřátelům a mobilizovat své síly se jevila jako jediný životaschopný model. Právě v této atmosféře se formovaly Banderovy postoje.  Pro něj nebyla státnost vzdáleným ideálem, ale jedinou alternativou ke stávající situaci existence pod cizí nadvládou.  Jeho pozdější rétorika a činy, často vnímané jako radikální, byly do značné míry přímým odrazem doby, v níž demokracie ustupovala režimům založeným na síle. 

Myšlenka, jejíž čas nastal

Na počátku 30. let čelila ukrajinská společnost tlaku ze dvou směrů: sovětskému totalitarismu na východě a stále agresivnější polonizační politice  na západě. Druhá Polská republika systematicky omezovala dříve přiznaná práva — omezovala  ukrajinskojazyčné školství, likvidovala ukrajinské  školy, perzekuovala  kulturní instituce a přijímala diskriminační hospodářská opatření, která připravovala ukrajinské rolníky o půdu. Tato politika se vyostřila po roce 1925, což přímo  přispělo k nárůstu radikalizaci odporu. „Pacifikace“ z roku 1930 zanechala v obyvatelích haličského venkova hluboké kolektivní trauma (bití,  domovní prohlídky, zatýkání a ničení majetku).

V tomto prostředí se Organizace ukrajinských nacionalistů (OUN)  radikalizovala.  Mladší generace, k níž patřil i Bandera, dospěla k závěru, že legální a pokojné  metody jsou neúčinné. Zatímco starší vůdci se ještě snažili určitým způsobem sladit  své politické  požadavky s reálnými  možnostmi vyplývajícími z dané situace,  mladší aktivisté se stále častěji uchylovali k sabotáži a politickému násilí.

Bandera byl především praktikem revoluční akce, zároveň však jeho ideové postoje již určovaly směřování OUN. Ve svých článcích a projevech prosazoval prioritu  národní ideje nad všemi ostatními politickými či sociálními programy. Kritici tuto pozici označovali za etnocentrickou, tedy takovou, která  klade ukrajinský národ nad ostatní identity, a  nacházeli v ní paralely s tehdejšími krajně pravicovými hnutími v Evropě.

V konkrétním ukrajinském kontextu 20. a 30. let však tento radikalismus nebyl založen na doktrínách rasové nadřazenosti, jak tomu bylo u nacismu. Byl spíše  reakcí na systematickou diskriminaci a  snahou obnovit politická práva  národa, který neměl svůj vlastní stát. Bandera a lidé z jeho okolí neusilovali o budování impéria ani o podmanění jiných; jejich deklarovaným cílem byl minimální  spravedlivý požadavek:  nezávislý ukrajinský stát na etnicky ukrajinském území.

Poté, co se Bandera roku 1933 stal vedoucím krajského vedení OUN, zahájil kampaň intenzivnějších akcí. Pod jeho vedením organizace provedla řadu atentátů namířených proti polským státním činitelům i proti Ukrajincům považovaným za kolaboranty. Nejznámější z nich byl atentát z roku 1934 na polského ministra vnitra Bronisława Pierackého, jenž byl spojován  s politikou pacifikace. Pro stoupence tento čin symbolizoval odvetu za státní násilí vůči ukrajinskému civilnímu obyvatelstvu.

Kritici — počínaje  polskými  historiky až po současné badatele, jako je Grzegorz Motyka — tvrdí, že užívání teroru ze strany OUN odradilo potenciální spojence, poškodilo mezinárodní obraz ukrajinského hnutí  a posilovalo  obraz  “nebezpečného radikála”.  Zároveň sympatizanti, mezi nimi historici jako Volodymyr Vjatrovyč, naopak interpretují tyto taktiky jako vynucenou reakci na politický systém, který neponechával žádný legální prostor pro ukrajinské hnutí. 

Varšavský proces s Banderou a dalšími členy OUN v letech 1935–1936 se stal politickým spektáklem. Obžalovaní využili soudní síň jako tribunu k artikulaci ukrajinských stížností před mezinárodním publikem. Bandera vystupoval záměrně konfrontačně: odmítal mluvit polsky, požadoval, aby bylo soudní  řízení vedeno v ukrajinštině a otevřeně zpochybňoval legitimitu polské moci v Haliči. Rozsudek byl krutý — trest smrti,  později změněný na doživotí (pravděpodobně s cílem zabránit vytvoření obrazu mučedníka).  Od této chvíle byl Bandera na jednu stranu  symbolem nekompromisního odporu, na druhou stranu byl vnímán mnohými  evropskými politiky jako  nebezpečný extremista. Pro jedny se stal hrdinou, pro jiné teroristou. Oba pohledy však zcela odpovídají požadavkům doby,  v níž politické násilí a autoritářství představovaly běžný jazyk moci.

Druhá světová válka, věznění a předpoklady volyňské tragédie

Září 1939 znamenalo pro polský stát katastrofu  a zároveň otevřelo novou, hluboce ambivalentní kapitolu ukrajinského osvobozeneckého hnutí. Pakt Molotov–Ribbentrop a následné rozdělení Polska mezi nacistické Německo a Sovětský svaz proměnily ukrajinské země v experimentální prostor dvou totalitních impérií. Pro Ukrajince to znamenalo další ztrátu jasné perspektivy státnosti, ale současně — jakkoli vratkou — možnost využít konflikt mezi diktaturami pro dosažení vlastních cílů.

V sovětské okupační zóně okamžitě začaly masové represe: zatýkání, deportace, ničení  občanské infrastruktury a systematická  likvidace  inteligence. Území okupovaná Německem byla rovněž spravována prostřednictvím násilí a donucovacích prostředků, právě tam se však OUN podařilo udržet a rozšířit své ilegální struktury.

Válka však zároveň vyhrotila polsko-ukrajinské vztahy. Konflikty, které měly své kořeny v polské meziválečné politice, se v nových podmínkách proměnily na výbušný koktejl.  Část polského podzemí vnímala Ukrajince jako hrozbu pro budoucí obnovený polský stát, zatímco OUN vnímala  polské struktury jako  pokračování okupační moci. V chaosu a spirále vzájemného násilí se vytvářely podmínky pro budoucí tragédii na Volyni. Řada historiků zdůrazňuje, že německé okupační orgány polsko-ukrajinské antagonismy vědomě přiživovaly, aby si usnadnily vlastní koloniální správu.

V rámci Generalplanu Ost zahájili nacisté 27. listopadu 1942 akci Aktion Zamość, během níž byli polští obyvatelé Zamošťska násilně vysídlováni a jejich místa byla obsazována etnickými Němci. Archivní materiály dokládají, že na těchto operacích se podílely i pomocné policejní jednotky částečně složené z místních Ukrajinců. V některých případech byly vysídlené polské vesnice záměrně osidlovány Ukrajinci z jiných regionů — šlo o promyšlenou strategii vyvolání mezietnické nenávisti. Tato opatření, známá jako Ukraineraktion (leden–březen 1943), byla následována odvetnými akcemi polského podzemí. Jen v regionech Chełm a Podlasie bylo mezi koncem roku 1942 a rokem 1943 zabito 394 Ukrajinců. V tomto okamžiku již byly položeny základy masového násilí na Volyni.

Někteří historici interpretují události let 1943–1944 prostřednictvím tzv. „genocidní teorie“, podle níž  Ukrajinská povstalecká armáda (UPA) realizovala direktivu na úplné vyhlazení polského obyvatelstva s cílem „očistit“ území pro budoucí ukrajinský stát. Důkazní základ této teze však zůstává  sporný. Dochované dokumenty UPA spíše naznačují akce reaktivního či odvetného charakteru — reakce na polské útoky nebo obranná opatření na ochranu místního obyvatelstva — než centrálně plánovanou kampaň totální likvidace polského obyvatelstva.

Zásadní je také skutečnost, že Stepan Bandera — často obviňovaný z organizace volyňských masakrů — byl v tomto období ve vězení. Dne 30. června 1941 jeho stoupenci ve Lvově vyhlásili Akt obnovení ukrajinského státu. Pro nacistické úřady byl tento krok překvapením: ukrajinské nacionalisty považovaly za pouhý nástroj v boji proti SSSR, nikoli za politické partnery. Bandera byl 5. července 1941 zatčen v Krakově, nejprve byl umístěn do domácího vězení a po odmítnutí odvolat prohlášení následně uvězněn. V září byl převezen do koncentračního tábora Sachsenhausen, kde byl držen ve zvláštním, přísně střeženém oddělení pro politické vězně.

Tento fakt je klíčový pro pochopení Banderovy historické role. Na rozdíl od sovětské a současné ruské propagandy — a také některých proudů polského veřejného diskurzu — nebyla OUN spojencem Hitlera. Její strategií bylo využít  soupeření impérií s cílem získat  nezávislost. Jakmile se tato strategie dostala do rozporu s nacistickými cíli, stal se Bandera pro třetí říši politickou přítěží, nikoli spojencem. 

Exil, politická činnost a atentát

Po propuštění z koncentračního tábora Sachsenhausen v září 1944 neměl Stepan Bandera žádné iluze o možnosti otevřené politické činnosti na ukrajinském území. Postup Rudé armády a obnovení sovětské kontroly činily takové vyhlídky nereálnými. Jeho poválečný život se proto odehrával v exilu, především v Německu, kde se formovalo významné centrum ukrajinské politické emigrace.

V poválečném světě rozděleném železnou oponou se Banderova role proměnila. Už nebyl koordinátorem ozbrojeného boje, ale politickým symbolem a organizátorem, jehož hlavním úkolem bylo uchovat a předat ideu nezávislé Ukrajiny. Stal se vůdcem politického křídla OUN(b) a soustředil se na konsolidaci ukrajinské diaspory a na ideologický a informační boj proti Sovětskému svazu.

Z ideologického hlediska Bandera dále rozvíjel koncepci integrálního nacionalismu, avšak v kontextu poválečné Evropy získávaly jeho myšlenky odlišný tón. Jazyk meziválečného radikalismu postupně ustupoval a klíčovou roli hrál důraz na právo národů na sebeurčení, odpor proti imperiální nadvládě a obrana svobody jako základní hodnota. Ukrajinský stát si Bandera představoval jako stát se silnou a disciplinovanou mocí, avšak bez mechanismů totalitní kontroly, prvků, které byly typické pro fašismus či bolševismus.

Kritici, například  německý historik Guido Hausmann či  polský badatel Grzegorz Motyka  tvrdí, že i v této revidované rétorice přetrvávaly prvky rigidního etnocentrismu, které Banderovu vizi vzdalovaly od  liberálně demokratických modelů. Podporovatelé, mezi nimi Volodymyr Vjatrovyč a Jaroslav Hrycak, naopak namítají, že Bandera se snažil své myšlenky přizpůsobit nové historické epoše a neobhajoval politické systémy srovnatelné s nacistickým či sovětským režimem. Neměnným zůstal jeho ústřední cíl: vytvoření ukrajinské státnosti všemi prostředky, které považoval za možné.

Právě tato nekompromisnost však činila z Bandery v kontextu studené války nebezpečnou osobu.  Sovětský svaz jej vnímal jako symbol odporu schopný udržovat nacionalistické nálady nejen v emigrantském prostředí, ale i v podzemních strukturách uvnitř Ukrajiny. Sovětská propaganda jej systematicky démonizovala, označovala ho za „Hitlerova kolaboranta“, „fašistu“ a „nepřítele lidu“. Tyto nálepky nebyly jen rétorickým prostředkem — odrážely skutečný strach Kremlu, že Banderova pokračující politická aktivita poskytuje morální referenční bod pro vznikající disidentská hnutí.

Tento strach nakonec vedl k jeho likvidaci. Sovětské orgány považovaly Banderu za potenciální katalyzátor budoucího odporu proti sovětské moci. V reakci na to sovětské zpravodajské služby zorganizovaly tajnou operaci, která vyústila v jeho vraždu  spáchanou agentem KGB Bohdanem Stašynským v Mnichově v říjnu 1959.

Banderova politická činnost v exilu tak jasně ukazuje proměnu jeho idejí — počínaje  meziválečným  revolučním radikalismem a konče  koncepcí, kde je formulováno právo národního sebeurčení, jež vznikla v době  studené války.  Jeho smrt ukázala, že i v exilu byl nadále  vnímán jako hrozba pro sovětský imperiální systém.

Mytologizace

Mytologizace Stepana Bandery představuje jeden z nejtrvalejších nástrojů ruské propagandy,  který je využíván   více než sedm desetiletí. Již za Banderova  života se z něj sovětské úřady snažily vytvořit  ztělesnění „hlavního nepřítele lidu“, zosobnění „buržoazního nacionalismu“ a „fašismu“. K tomu jim sloužily  metody typické pro informační válku: zkreslené narativy šířené prostřednictvím tisku, filmových  týdeníků, filmového umění,  a školních učebnic. Bandera byl líčen jako „nacistický kolaborant“, „organizátor masových vražd“ a „zrádce vlastního národa“. Takový rámec nepřipouštěl alternativní interpretace a sloužil k legitimizaci pokračující sovětské kontroly nad Ukrajinou.

Po druhé světové válce byl tento mýtus exportován do celého východního bloku. V Polsku, Československu, Maďarsku a Rumunsku kolovala totožná klišé, jejichž cílem bylo standardizovat vnímání ukrajinského nacionalismu jako inherentně zločinného jevu. Postupem času se z těchto  narativů staly   předsudky, které přetrvávají dodnes. Někteří západní badatelé, kteří se  opírali o sovětské prameny nebo o polskou historiografii formovanou vlastní politikou paměti, tyto obrazy nekriticky přebírali.  V důsledku toho je Bandera i v seriózních akademických pracích často prezentován spíše jako symbol „extremismu“ či „radikalismu“, než jako politický aktér  zakotvený v komplexním historickém kontextu.

V jednadvacátém století ruská propaganda tento mýtus aktivně oživila a zesílila. V současném mediálním diskurzu funguje Bandera jako politický strašák, jenž je  používán  k delegitimizaci ukrajinské státnosti. Kreml rutinně zneužívá jeho jméno k rámování jakékoli formy ukrajinského odporu jako „neonacismu“ či „banderovštiny“. Tato rétorika se stala nedílnou součástí ruské hybridní války proti Ukrajině, v níž se historické obrazy proměňují ve zbraň. Zároveň však mytologizace vyvolala paradoxní efekt: pro mnoho Ukrajinců — zejména po Revoluci důstojnosti a po začátku ruské agrese — se jméno Bandery stalo symbolem odporu a boje za svobodu. Tato dualita — démonizace v zahraničí a částečná heroizace doma — názorně ukazuje, jak hluboce sovětské interpretační rámce nadále ovlivňují současné chápání dějin.

Dvojí metr

Současný  diskurz o Banderovi je často předkládán  jako “ukrajinský problém  morální nedostatečnosti“. Podíváme-li se však na praxi, kterou můžeme zaznamenat v evropských státech v souvislosti s otázkami historické paměti, uvidíme , že mnohé z nich  současně oslavují i  bagatelizují roli kontroverzních historických postav, které vystupovaly proti sousedním národům, dopouštěly se násilí nebo spolupracovaly s totalitními režimy. Tím se vytváří prostor pro argument o existenci dvojího metru.

V Polsku je výrazným příkladem heroizace tzv. „lvovských orlat“ (Orlęta Lwowskie) — mladých dobrovolníků, kteří v letech 1918–1919 bojovali proti Západoukrajinské lidové republice a ukrajinským jednotkám, tedy fakticky proti ukrajinské státnosti. Jsou připomínáni prostřednictvím památníků a  státních ceremonií. Obnovený hřbitov orlat ve Lvově se stal  posvátným  místem polské národní paměti. Jen zřídka se však zdůrazňuje, že tito „hrdinové“ bojovali přímo proti ukrajinskému národnímu hnutí.

Současně polská politika paměti stále více rehabilituje tzv. „prokleté vojáky“ (żołnierze wyklęci), přitom některé z těchto jednotek jsou prokazatelně spojeny  s válečnými zločiny. Oddíl vedený Romualdem Rajsem („Bury“) například v roce 1946 provedl masové vraždy běloruských a ukrajinských civilistů, vypaloval vesnice v Podlesí, popravoval ženy a děti a ničil pravoslavné kostely. Navzdory těmto skutečnostem jsou Rajs a jemu podobné postavy dnes připomínány pamětními deskami, názvy ulic a oficiálními státními rituály.

Ukrajina  ve své paměťové politice projevuje dobrou vůli namířenou vůči svým sousedům. Ve Lvově byl obnoven památník „lvovských orlat“, a to navzdory jejich roli v boji proti ukrajinské nezávislosti. V Polsku však v posledních letech naopak docházelo k ničení pamětních míst věnovaných padlým ukrajinským bojovníkům — jedná se o kroky, které jsou v rozporu s deklarovanými zásadami vzájemného respektu.

Tento selektivní přístup k historické paměti ostře kontrastuje s polskými obviněními vůči Ukrajině z „heroizace banderismu“. Historická zkušenost ukazuje, že státní zásahy do paměťové politiky (povyšování jedné skupiny na hrdiny a zároveň  označování jiné za zločince) jen  prohlubují nedůvěru a brání  smíření. Taková manipulace s minulostí často vytváří základy budoucích konfliktů, což je zřetelně patrné i v případě současné ruské agrese, která se rovněž opírá o historické mýty a ospravedlňuje jimi svůj  expanzionismus.

Podobný vzorec lze pozorovat v Maďarsku, kde se objevují snahy rehabilitovat odkaz regenta Miklóse Horthyho prostřednictvím pamětních desek, politické rétoriky o „národní obnově“ a veřejných debat, jež často zlehčují spolupráci režimu s nacistickým Německem. Na Slovensku vznikají  kontroverze kolem postavy Jozefa Tisa, prezidenta kolaborantského „Slovenského státu“ (1939–1945), který schválil deportace Židů. Pokusy o částečnou rehabilitaci či „reinterpretaci“ jeho role odhalují širší regionální toleranci vůči problematickým a zločinným aspektům národních dějin.

Mezinárodní kontext tyto debaty dále komplikuje. Norimberské procesy v letech 1945–1946 odsoudily hlavní představitele nacistického Německa a jejich spolupracovníky za válečné zločiny a zločiny proti lidskosti. Ukrajinští nacionalisté — včetně Bandery a dalších vůdců osvobozeneckého hnutí — nebyli souzeni mezinárodními tribunály a nebyli klasifikováni jako váleční zločinci. Jejich činnost nespadala pod stejná právní kritéria, neboť probíhala v podmínkách okupace a totalitní represe s cílem dosažení národního sebeurčení.

Z tohoto důvodu argumenty polských či západních kritiků proti připomínání Bandery na Ukrajině často přehlížejí zásadní skutečnost: paměťové praktiky sousedních států samy ukazují, že heroizace kontroverzních postav je v regionu široce rozšířeným jevem. To neznamená omlouvání historických zločinů, ale spíše se jedná o poukazování na to, že paměťová politika ve střední a východní Evropě obsahuje dvojí metr a často se jedná o politické volby, které je třeba otevřeně  pojmenovat a kriticky reflektovat.

Místo závěru

Postava Stepana Bandery, stejně jako samotné ukrajinské osvobozenecké hnutí, vždy existovala na průsečíku historie a politiky. Dnes není Bandera pouze historickou osobností, ale také geopolitickým symbolem: jeho jméno se používá k označování ukrajinské státnosti a jejího potenciálního  regionálního vlivu. Politické a ekonomické argumenty proti integraci Ukrajiny do Evropské unie často překračují rámec formálních přístupových kritérií a zahrnují emocionální a historické aspekty, které sousední státy i mezinárodní aktéři proměňují v diplomatické nástroje.

Příklady dvojího metru v Polsku, Maďarsku a na Slovensku ukazují, jak je národní paměť využívána k omezování potenciálního vlivu Ukrajiny. Banderova komemorace na Ukrajině je podrobována zvýšené pozornosti právě proto, že symbolizuje nezávislost a odpor vůči imperiálnímu tlaku — domnělou hrozbu, kterou lze artikulovat prostřednictvím historických argumentů. Zároveň se obdobné procesy heroizace odehrávají i v sousedních zemích, aniž by vyvolávaly srovnatelnou mezinárodní kritiku.

Z ekonomického i politického hlediska Evropská unie a jednotlivé členské státy často odkazují na „historickou citlivost“ jako na důvod opatrnosti či oddalování hlubší integrace Ukrajiny. V tomto rámci Bandera funguje jako symbol, jímž se signalizují údajná „rizika radikalismu“, bez ohledu na deklarované cíle současného ukrajinského státu: demokracii, právní stát a integraci do evropských institucí.

Na Ukrajině zůstává Bandera pro mnohé sjednocující postavou. Jeho život a politická činnost jsou vykládány jako výraz práva národa na sebeurčení, nikoli jako glorifikace násilí. V tomto smyslu byl představitelem své generace — generace formované okupací, diktaturou a totalitní mocí, jejíž činy byly radikální, avšak cíl jasný a politicky zralý: vytvoření nezávislého státu.

Symbolicky Bandera nadále inspiruje nové generace Ukrajinců, které vzdorují agresi a usilují o získání  svého místa v moderním světě. Jeho obraz připomíná, že boj za svobodu není uzavřenou historickou epizodou, ale trvalým morálním a politickým referenčním bodem. Právě to činí jeho postavu zároveň historicky ukotvenou i strategicky relevantní v současných mezinárodních vztazích.

V tomto smyslu není Bandera  pouze historickým aktérem, ale symbolem národní suverenity — symbolem, který ukazuje, jak je minulost mobilizována v dnešních politických a ekonomických procesech k omezování vzniku silného regionálního aktéra: Ukrajiny.

Související články:
Autor vizuálního stylu Ukrajinské povstalecké armády — Nil Chasevyč
Vědomé ukrajinství: jak se vzniká současná ukrajinská identita