Jak se spontánní dobrovolnický impuls proměňuje v dlouhodobý systém?
Česká dobrovolnická organizace Koridor UA vznikla v prvních dnech plnohodnotné ruské invaze jako reakce na chaos, dezorientaci a přebytek neorganizované pomoci na hranicích. To, co začalo jedním mikrobusem a několika lidmi, se během krátké doby proměnilo v komplexní humanitární logistiku mezi Českou republikou a Ukrajinou, se stálou přítomností v oblastech blízko fronty.
Tento rozhovor se netýká pouze tras, skladů či nákladních vozů. Otevírá otázky etických hranic dobrovolnictví, rozdílu mezi pomocí civilnímu obyvatelstvu a logistickou podporou jiných organizací i rizika „pseudopomoci“, která nevychází ze skutečných potřeb. Autor a spoluzakladatel Koridoru Matouš Blaha mluví o Mykolajivu, Chersonu a Oděse jako o odlišných rytmech války, různých úrovních destrukce a jim odpovídajících modelech zásahu.
— Začněme úplně od začátku. Jak vlastně vznikl Koridor UA? Jak se z původně spontánní iniciativy stala systematická organizace? Co byl ten první impuls, kdy jste si řekli: musíme něco udělat?
— Vzniklo to jako skupina dobrovolníků, kteří odjeli na slovensko-ukrajinskou hranici. Už 25. února jsme tam byli. V tu chvíli vlastně nikdo pořádně nevěděl, co se děje. Nikdo neměl zkušenosti s cestováním na Ukrajinu ani z Ukrajiny, nikdo nedokázal tu situaci předvídat.
Na jednom směru z Ukrajiny byly obrovské fronty. Trvalo zhruba měsíc, než se situace alespoň trochu uklidnila a než jsme se v ní zorientovali. Neustále ale přijížděli další dobrovolníci a přiváželi obrovské množství humanitární pomoci. Ta se hromadila přímo na hranicích, kde ale ve skutečnosti nebyla potřeba — lidé přicházeli, hned odcházeli a neměli kapacitu si cokoli odnášet.
Tehdy jsme si řekli, že pomoc není potřeba na hranicích, ale přímo na Ukrajině. Přibližně 5. března jsme poprvé vyjeli dodávkou na Ukrajinu. Upřímně řečeno jsme tehdy vůbec nevěděli, jestli se vrátíme — hranice byly zcela zablokované kolonami. Zjistili jsme ale, že humanitární pomoc pouštějí zpátky přednostně, a díky tomu jsme mohli jezdit i v době, kdy byla hranice jinak prakticky neprostupná, na začátku roku 2022.
— Jak jste se k tomu dostali vy osobně? Co jste dělal předtím a kdo vlastně tvořil ten původní okruh lidí?
— Před válkou jsem stavěl roubenky a dřevostavby v horách. Pracoval jsem vždy s partou kamarádů a kolegů z Ukrajiny. Když 24. února začala válka, okamžitě se sbalili a čekali, až budou moci odjet. Společně jsme jeli na hranice — oni vystoupili z dodávky a odešli bojovat na Ukrajinu.
Já jsem zůstal na hranici. Věděl jsem, že nevím, kdy je znovu uvidím. Nechtělo se mi vrátit do Česka a začít znovu pracovat, protože jsem si řekl, že k té práci se chci vrátit jedině s nimi. V tu chvíli byla práce tady. Každý jsme šli jiným směrem: oni do války, my k pomoci civilistům.
Deset měsíců jsme se neviděli. Oni bojovali a my mezitím budovali základy organizace. Nejdřív to bylo čistě dobrovolnické uskupení. V květnu 2022 jsme tomu dali název — původně Humanitární koridor přímo na Ukrajinu, zkráceně Koridor UA.
Začali jsme pomáhat nejprve v Zakarpatské oblasti, pak v Ternopilské. Už v červnu 2022 jsme zakládali kancelář v Oděse a zároveň jsme začali působit v Mykolajivu. Tam jsme dodnes.
Celkem jsme vystřídali čtyři oblasti. V současnosti zůstáváme hlavně v Mykolajivské a Oděské oblasti a velmi intenzivně působíme také v Chersonské oblasti.
— Máte v každém městě nějakou základnu?
— V každém městě máme alespoň základní zázemí, nějakou adresu. Podrobnosti nezveřejňujeme. Důležité ale je říct, že na začátku jsme jezdili dodávkami. Ve firmě jsem měl tři dodávky — všechny skončily v humanitární pomoci. Dnes jsou dvě z nich trvale na Ukrajině a už se nevracejí.
Postupně jsme si ale uvědomili, že objem pomoci je obrovský a dodávky jsou neefektivní. Rozhodli jsme se proto koupit kamion. Řidičské oprávnění jsem měl, kamion ne. V srpnu 2022 jsme pořídili první kamion a zároveň jsme měli sklad na Slovensku u hranic. Prakticky jsme se tehdy vůbec nevraceli do Česka — všechno se odehrávalo mezi Slovenskem a Ukrajinou.
Jak ale postupně opadala ta první masivní vlna solidarity a ubývalo dobrovolníků, byli jsme nuceni vrátit se do Česka. Až v roce 2023 jsme začali plnohodnotně fungovat z Prahy. Dnes máme sklad v Praze a další v Mykolajivu.
V jednu chvíli jsme provozovali čtyři sklady — v Praze, na Slovensku, v Ternopilu a v Oděse. Dnes jsou dva. Mezi nimi jezdí dva kamiony. Vozidel máme víc, zhruba pět, ale kamiony jsou klíčové.
Rozsah pomoci se ale natolik rozrostl, že dnes už nevozíme jen pro sebe. Naši logistiku využívají další organizace, český stát, kraje, městské části, Paměť národa, Team for Ukraine a řada dalších. Kamiony jsou extrémně potřebné — momentálně máme před sebou zhruba třináct zakázek a kapacitně to sotva stíháme.
Začali jsme proto nakupovat dopravu od ukrajinských řidičů. Jenže najít někoho, kdo je ochoten jet do Charkova nebo Mykolajivu, je velmi těžké. Většina řidičů jezdí Lvov–Evropa. Ti, kteří nemohou vyjet z Ukrajiny, zase jezdí Lvov–východ. Proto často kombinujeme různé modely dopravy: překládáme ve Lvově, část cesty jedeme sami, část zajišťují ukrajinští dopravci.
— Pokud by vám někdo chtěl pomoci, může se ozvat?
— Určitě. Koridor je postavený na dobrovolnické práci a považujeme to za jednu z klíčových hodnot. Chceme, aby lidé mohli pomáhat, naučit se tu práci, vzdělávat se v ní a případně ji jednou dělat i bez nás.
Jsme vlastně takové výcvikové centrum pro lidi, kteří nemají zkušenosti ani s Ukrajinou, ani s humanitární prací. Hodně lidí si například dělá řidičský průkaz jen proto, aby s námi mohli jezdit. Pokud někdo jede na Ukrajinu, musí buď mít velmi specifické dovednosti, nebo alespoň základní řidičák a jazykovou vybavenost.
Děláme zdravotnické výcviky, jazykové kurzy, školení logistiky. Tam už potřebujeme profesionály, kteří dokážou zajistit celý proces — od nakládky po vykládku a servis vozidel. Ukrajina je pro techniku extrémně náročná: po každé cestě je nutný servis, cesty jsou dlouhé a často ve špatném stavu. Údržba vozidel je nedílnou součástí naší práce.
— Když vás poslouchám, mám pocit, že zasahujete do velmi různých oblastí a sfér. Zajímalo by mě, jak se v čase měnily vaše priority — jak se vyvíjela dynamika pomoci, co se postupně přidávalo a co naopak ustupovalo. Můžeš to popsat?
— Určitě. Situace na Ukrajině rozhodně není statická, neustále se vyvíjí — vojensky i z hlediska potřeb lidí, kteří pomoc potřebují. Každý region má svá specifika a vlastní průběh války. Je zásadní rozdíl mezi tím, jak vypadá situace v Oděské oblasti, v Mykolajivu nebo v Chersonu.
V Chersonu jde o aktivní konflikt. V Mykolajivu je obrovské množství zničených obcí a lidí, kteří se nemají kam vrátit. Oděsa je naopak plná vnitřních uprchlíků, kteří ale často nemají žádný majetek — nejsou k místu pevně připoutaní.
Podobně bychom mohli pokračovat dál. Charkiv je velká aglomerace, kam lidé hledají útočiště, ale zároveň zůstává v ohrožené zóně — méně než Cherson, avšak výrazně více než Oděsa. Záporožská oblast i Dnipro jsou na tom relativně lépe než Charkiv, ale hůře než Oděsa. Situace je odstupňovaná a v každém regionu existuje zcela odlišná míra potřebnosti.
— Podle čeho tedy určujete priority? Jak se rozhodujete, kam a jak zasáhnout?
— Pro nás je klíčové rozdělení práce. Jedna rovina je logistická podpora — tedy objemné dodávky humanitární pomoci pro jiné organizace. To mohou být nemocnice, obce, hasiči, psí útulky.
Druhou rovinou je naše vlastní terénní práce — zjišťování potřeb přímo na místě. Snažíme se lidem umožnit návrat do jejich domovů, pokud je to možné, nebo jim pomoci zůstat v oblasti, aby nemuseli odcházet. To považujeme za jádro naší práce.
Proto se dlouhodobě soustředíme na Mykolajivskou oblast a nechceme se rozšiřovat dál. Práce je tam dostatek. Za čtyři roky jsme si tento region „přečetli“ — víme, co dává smysl a co ne.
Například otázka, zda pomáhat v Oděse, je pro nás problematická. Pokud tam někdo přijde o dům kvůli zásahu dronem, je to tragédie — ale jde o jednotlivé případy. V Mykolajivu jsou tisíce lidí, kterým zmizely celé vesnice. Tam vidíme větší smysl zásahu. Pomoc v Oděse by měla primárně řešit místní správa, nikoli my.
— Můžeš prosím přiblížit konkrétní projekty a směry vaší práce?
— Díky vlastní logistice realizujeme poměrně široké spektrum projektů. V současnosti je jedním z nejvýznamnějších projekt dovoz rybářských sítí z Nizozemska do Charkova a na Donbas. Tyto sítě se používají k ochraně silnic a infrastruktury před drony.
My dodáváme materiál — samotnou instalaci provádějí místní složky. Nemůžeme suplovat práci státu ani technických služeb. Naši dobrovolníci se nepohybují v aktivně ostřelovaných zónách, pokud to není nezbytné. Nechceme riskovat jejich životy.
Stejně tak neděláme evakuace — tuto práci musí vykonávat lidé, kteří terén dokonale znají a mluví jazykem místních.
Dalším projektem jsou auta pro Ukrajinu — vozidla určená pro humanitární účely. Vždy však ve spolupráci s jinými organizacemi. Koridor se drží jasně vymezeného humanitárního rámce, a proto vozidla předává partnerským subjektům, které s nimi dále nakládají podle vlastních pravidel a kompetencí.
Koridor se striktně drží humanitárního kodexu. Ukrajinské organizace se přitom často pohybují v podmínkách, kde je potřeba reagovat na naléhavější a bezprostřední situace. Civilní obyvatelstvo má alespoň omezený prostor hledat obživu či podporu, zatímco jiné skupiny jsou zcela odkázány na systémovou pomoc státu, partnerů a dobrovolníků.
Jedním z klíčových témat se staly solární elektrárny. Máme k dispozici několik tisíc panelů a zhruba třináct až čtrnáct měničů s bateriemi. To nám umožňuje postavit přibližně stejný počet menších elektráren o výkonu kolem 30 kW. Instalujeme je především u nemocnic — mají překlenout výpadky elektřiny do doby, než se spustí generátory, aby nedošlo k selhání životně důležitých přístrojů.
V minulém roce jsme instalovali také vodní filtrace — v Mykolajivu je pitná voda zásadní problém. Pitná voda z kohoutku je na Ukrajině spíš výjimkou než standardem.
Vedle toho realizujeme dílčí projekty: Okna pro Ukrajinu, opravy střech, zakrývání poškozených budov. Provozujeme také dětské centrum s psychologickou péčí — letos jí prošlo přibližně 2 500 dětí.
— Kde konkrétně?
— V Mykolajivské oblasti, ve spolupráci s místní organizací. Kromě toho připravujeme evakuační balíčky a postupně se posouváme od primární humanitární pomoci k rozvojovým a specializovaným projektům.
Po čtyřech letech války už většina přesídlených lidí není odkázána na základní balíčky potravin. Humanitární praxe doporučuje poskytovat primární pomoc zhruba dva až tři roky — poté je nutné podporovat soběstačnost, jinak se pomoc stává kontraproduktivní.
— Když člověk poslouchá, jak vaše práce funguje v praxi, název Koridor působí velmi výstižně. Co pro vás tento název znamená?
— Je to chodba s mnoha dveřmi. Každé dveře jsou jeden projekt nebo spolupráce.
— Jakým způsobem u vás vznikají projekty jako solární elektrárny? Vycházejí spíš z iniciativy lidí, kteří přijdou s konkrétní nabídkou řešení, nebo z analýzy reálných potřeb přímo v terénu?
— Tady se dotýkáme zásadního tématu humanitární pomoci. Spousta lidí — a na začátku i my — fungovala tak, že někdo něco nabídl a my jsme se to snažili „někam umístit“. To je ale špatný přístup. Pomoc nemá vycházet z nabídky, ale z potřeby.
V prvních fázích krize lidé nabízejí věci a organizace se je snaží rozdat. Vznikají pak situace, které jsou humanitárně i ekologicky problematické — distribuuje se velké množství věcí, které nejsou potřeba, lidé si jich neváží a systém se zahlcuje. Na úplném začátku to ale jinak nejde, protože není dostatek zdrojů a pracuje se s tím, co je k dispozici. Na tom se teprve staví celý systém pomoci.
Jakmile ale máte dostatek zdrojů, je nutné změnit přístup. My se dnes snažíme vycházet z konkrétních potřeb lidí v dané oblasti. Přes naše dlouhodobé kontakty a dárce pak zajišťujeme přesně to, co je potřeba — buď nákupem, nebo cíleným zprostředkováním.
Pokud v obci chybí škola, je potřeba ji opravit. Pokud jsou časté výpadky elektřiny, hledáme řešení — nejprve generátory. Když vidíme, že generátory jsou drahé a náročné na provoz, přichází na řadu solární elektrárny. Když není pitná voda, snažíme se podpořit organizace, které ji rozvážejí, a zároveň instalujeme filtrační jednotky blíž k místům, kde lidé žijí, aby nemuseli trávit hodiny cestováním za vodou.
V minulosti jsme sami instalovali dvě filtrace, dnes spolupracujeme s firmou, která jich dodala už přibližně dvanáct, a chceme v tom pokračovat. Čím déle člověk v dané oblasti působí, tím lépe rozumí místním potřebám — a také místní dynamice. Velkým problémem je, že lidé mají tendenci vzít si cokoli, i to, co ve skutečnosti nepotřebují. My pak musíme rozlišovat, kdo pomoc skutečně potřebuje a kdo ne.
Zároveň si uvědomujeme, že v některých oblastech — například velmi blízko fronty, zejména v Chersonské oblasti — pomoc sice „padá na úrodnou půdu“, ale zároveň není správné tam vozit věci, které lidi na tom místě dlouhodobě udrží. Pokud někdo zůstává v extrémně nebezpečné zóně a odmítá se přesunout, neměli bychom ho podporovat v setrvání. Tím prodlužujeme jeho ohrožení a zároveň riskujeme životy vlastních lidí.
Pomoc nesmí být nástrojem, kterým někoho udržujeme v nebezpečné situaci. Pokud se někdo rozhodne zůstat a riskovat, je to jeho volba, ale nemůže očekávat, že kvůli tomu budeme riskovat my. Často si tedy klademe i nepříjemnou otázku, zda danému člověku vůbec pomáhat.
— Setkali jste se s případy, kdy jste pomáhali starším lidem, kteří odmítali opustit své domovy?
— Ano, ale je důležité říct, že evakuace jsme primárně nikdy nedělali. V roce 2022 byly situace naprosto extrémní — evakuace z okupovaných území, kdy Rusové v Chersonu někdy Ukrajince pouštěli přes blokposty a jindy ne.
Někdy to vyšlo, jindy ne, někdy kolony ostřelovali. Pro člověka s českým pasem bylo naprosto nereálné se v tom prostředí pohybovat a evakuovat lidi. Místní, kteří mluvili rusky, znali prostředí a často měli i dvojí občanství, byli schopni evakuovat mnohem efektivněji — domluvit se, zaplatit výkupné a lidi dostat ven.
— Jaké jsou dnes největší překážky v humanitární logistice mezi Českem a Ukrajinou?
— Velkým problémem je Polsko. Bohužel máme zkušenost, že část úředníků na hranicích je silně protiukrajinsky naladěná. Dochází k blokování pomoci a ke zbytečným zdržováním. Zvlášť pokud jde o materiál, který míří — byť nepřímo — k armádě, objevují se nové restrikce, jejichž cílem je snížit objem přepravované pomoci.
— Bylo to tak vždy, nebo se to zhoršilo až v poslední době?
— Na začátku války pouštěli všechno. Každý rok ale přibývají nová nařízení. Například povinnost registrovat další formuláře i pro náklad, který jen projíždí Polskem. Zahraniční dopravci musí žádat o speciální povolení pro pohyb po polském území, což je v přímém rozporu s principem volného pohybu v EU.
Je možné, že je to součást bezpečnostní politiky — ochrana proti špionáži nebo obcházení sankcí. Polsko sousedí s Běloruskem i Ruskem, tomu rozumím. Ale je absurdní, aby český dopravce, který čtvrtým rokem vozí humanitární pomoc, byl systematicky omezován.
Problém je i v tom, že se pravidla neustále mění a nikdo o tom předem neinformuje. Člověk se o změně dozví až na hranici. My nestudujeme každý měsíc polské vyhlášky — zjistíme to v praxi a další kamion už to zvládne lépe.
— A co situace v Česku? Cítíte změny ze strany vlády nebo dárců?
— To je důležité téma. Koridor je postavený tak, aby na něm vláda neměla žádný vliv — a skutečně ho nemá. My vládu ke své činnosti nepotřebujeme. Pokud ale vláda potřebuje nás, můžeme pomoct — třeba s dopravou nebo informacemi z terénu.
Politická situace v Česku nás zatím nezasáhla negativně. U dárců dokonce platí opačný efekt: čím horší je politická situace, tím větší je podpora Ukrajiny. Viděli jsme to už na začátku války i v jiných mezinárodních krizích.
Kdo svou práci dělá dobře, vidí, že podpora neklesá, ale mění se její forma. Samozřejmě se to nedá srovnat s první vlnou, kdy se vybraly miliardy. My jsme tehdy skoro nic neměli — v prvním roce byl náš obrat kolem 2,5 milionu korun. Každý další rok ale rosteme násobně.
— Takže necítíte odliv podpory?
— Naopak. Čím lépe pracujeme s dárci, tím je pomoc konkrétnější a sofistikovanější. Máme diverzifikované příjmy, hodně individuálních dárců, aktivně s nimi komunikujeme. Pomáháme i jiným organizacím, které nám za logistiku platí. Fungujeme jako mezičlánek, který znásobuje efekt pomoci.
— Mluvili jsme o náročnosti práce v přifrontových oblastech…
— Náročnost je jedna věc, ale neustálé nebezpečí je konstanta. Je ale důležité říct, že Koridor na Ukrajině plně funguje jako ukrajinská organizace a řídí se ukrajinskými pravidly.
— Takže máte českou i ukrajinskou organizaci?
— Ano. Ukrajinská organizace je o dva dny mladší než česká. Český Koridor vznikl 23. 05. 2022, ukrajinský 25. 05. 2022 roku
— Co bylo nejbizarnější, co jste převáželi?
— Asi žabky. Letní boty, šaty… Lidé oblečení mají. Nebo nám někdo dá nefunkční tiskárnu, monitor, spotřebiče. My ale potřebujeme tisknout, ne opravovat techniku.
Dostali jsme třeba palety energy drinků. Super — ale když lidé nemají jídlo a mají šest palet energy drinků, tak to úplně nefunguje. Tyhle nesoulady jsme se snažili postupně vyvažovat.
— Co vám osobně dává smysl pokračovat?
— Celé to dává smysl. Nemám pocit, že pomáhám jednotlivcům — spíš udržuji přístupový bod. Aby se lidé nemohli vymlouvat, že to nejde, že nikdo neví, jak to tam vypadá, že se krade. My tu realitu vidíme.
Jezdíme tam, kam se spousta lidí — ani Ukrajinců — nechce vydat. Jsou odvážnější lidé než my, kteří evakuují a bojují. My si nemůžeme dovolit o nikoho přijít. Víme, že pomoc se dá dělat bezpečně.
Ukrajina je ve válce, děje se tam obrovské zlo, ale pořád se tam dá žít. V 99 % případů si člověk může vybrat, jestli riziko podstoupí. Na neustálý ostřelování se dá zvyknout — a my se snažíme zvyknout stejně jako Ukrajinci, ale nezvyknout si na nesmyslné postupy.
Pokud existuje vůle pomáhat, je logické v tom pokračovat. Pokud vůle zmizí, Ukrajina začne prohrávat. Naštěstí vůle tady pořád je — v celé Evropě. Nevidím zásadní pokles pomoci, bez ohledu na to, co říkají politici.
