Moje seznámení s Ladislavem Vrtišem začalo z čistě praktické nutnosti – bylo třeba dopravit auto pro mého bratra, který slouží na chersonském směru. Tehdy jsem ještě netušila, kolik nuancí a komplikací s sebou taková věc nese. Ladislav mi nepomohl pouze projít procesem přepisu vozidla a vyřešit byrokratické detaily, ale auto také osobně dopravil na místo.
Ladislav Vrtiš je majitelem známého pivovaru Raven a restauratér, který od prvních dnů plnohodnotné ruské invaze aktivně pomáhá Ukrajině. Minimálně jednou za dva měsíce vyráží do přifrontových měst, aby dopravil vše potřebné. Na začátku války organizoval evakuační jízdy pro uprchlíky a pomáhal odlehčit jednomu z přechodů na ukrajinsko-slovenské hranici. Dnes podporuje ukrajinské vojáky i české dobrovolníky – vozí na frontu auta, termovize, inkubátory pro porodnice a dokonce i… simulátor stíhacího letounu F-16.
Mohl by zůstat v pohodlí kancelářského křesla, místo toho si vybírá sedadla aut, která spolu s přáteli převáží přímo vojákům. Mohl by pomáhat na dálku, ale riskuje vlastní život, když vozí pomoc až na Donbas. Řídí úspěšný byznys – a přitom jeho upřímný úsměv během prvních minut setkání boří jakékoli bariéry.
Je to otevřený rozhovor o cestě od předsudků k empatii, od strachu k solidaritě. O proměně pohledu na svět, nečekaných objevech, pivovarské kultuře, dobrovolnických sítích i logistice války. A také o tom, kolik toho dokáže jeden člověk, pokud věří, že je to potřeba.
— V jednom z rozhovorů jsi řekl, že na ukrajinské hranici jsi poprvé pocítil hrdost na to, že jsi Čech. Co přesně v tobě ten pocit vyvolalo?
— Jako českému národu nám v průběhu dějin opakovaně pomáhaly jiné státy. Prožili jsme těžká období – a minimálně dvakrát jsme dostali silnou podporu zvenčí. Když jsme měli problém s nacisty, přišli jiní, vyhnali je a nakonec nám byla vrácena vlastní státnost.
Později, za komunistického režimu, byli Češi nuceni z vlasti utíkat. Mnozí našli azyl v zahraničí a skutečně si tam vybudovali dobrý život. Vždycky jsme říkali: „Je skvělé, že jste se dostali do Švýcarska, postavili si tam domov – jsme hrdí na to, že ve světě žijí úspěšní Češi.“
Jenže když někdo přijel k nám, do Česka, naše reakce byla často opačná: vlastně jsme říkali, že tu tak úplně nikoho nechceme. Během syrské krize byl například český stát spolu s většinou společnosti proti přijímání uprchlíků z válečných oblastí. A pak najednou přišla plnohodnotná válka na Ukrajině – a Češi hromadně řekli: „Ano, samozřejmě, přijeďte. Rozumíme vám. Přijďte k nám.“
To, jak česká vláda otevřela dveře a jasně deklarovala, že se o lidi postará, bylo něco naprosto výjimečného. A celková reakce společnosti – od jednotlivců přes firmy až po státní instituce – byla tak upřímná, vřelá a otevřená, že jsem poprvé v životě skutečně pocítil hrdost na to, že jsem Čech. Protože poprvé jsme udělali něco opravdu významného pro druhé.
Plně mi to došlo ve chvíli, kdy jsme jeli na slovenské hranice, zastavili jsme se na čerpací stanici a automat na nákup dálniční známky nefungoval. Snažili jsme se přijít na to, co dál… a najednou mi došlo: nejsme v tom sami. Je nás hodně. Není to izolované gesto, ale společné úsilí. Vedle nás stálo dalších šest Čechů se stejným problémem – a všechna auta byla plně naložená humanitární pomocí.
Druhý den ráno jsme přijeli k nějaké škole vyložit věci. Sotva jsme skončili, začala přijíždět další auta – a znovu nekonečný proud. A co bylo nejpůsobivější: drtivá většina značek byla českých. Bylo vidět, že to nejsou bohatí lidé. Dali dohromady peníze se sousedy, někdo vezl deky, jiný oblečení nebo jídlo – a všechno to vezli stovky kilometrů do cizí země. Bylo to neuvěřitelné.
A ještě jedna věc, která na mě silně zapůsobila. Když byla olympiáda v Naganu v roce 1998 a Česko vyhrálo hokejový turnaj proti Rusku, najednou slavili všichni – i jinak zdrženliví Češi. Všichni byli hrdí na to, že dvacet zpocených kluků vyhrálo zápas. A přestože se na tom sami nijak nepodíleli, říkali: „Vyhráli jsme! Jsme nejlepší!“
Byla to zvláštní forma národní hrdosti – skrze sport, skrze úspěch druhých. Sportovci žili v úplně jiném světě a měli málo společného s každodenním životem běžného Čecha. Přesto tehdy celá země jásala.
Teď, během války, to ale bylo jiné. Poprvé se hrdost nerodila z triumfu několika jednotlivců, ale z jednání celé společnosti. Nastoupilo kolektivní vědomí. Kolektivní solidarita – to je asi ten správný pojem. A to i přesto, že mnoho lidí ani pořádně netušilo, kde Ukrajina leží a co se tam vlastně děje. Přesto jednali.
— Co tě jako majitele pivovaru, restauratéra a podnikatele přimělo zapojit se do pomoci Ukrajině? Bylo to spontánní rozhodnutí, nebo jsi k Ukrajině měl už dřív nějaký vztah?
— Ne, před válkou jsem neměl k Ukrajině žádný vztah. Nikdy jsem tam nebyl. Měl jsem jen velmi mlhavou představu – kde leží, že jde o velký postsovětský stát, „obilnici“ Evropy. Celkově jsem ji ale vnímal jako „měkčí“ verzi Ruska – přechodový prostor mezi Východem a Západem. A upřímně řečeno, nelákalo mě tam jet.
Bál jsem se zbytků sovětské mentality: korupce, agresivní byrokracie. Bylo by mi krajně nepříjemné, kdybych měl například dát úplatek policistovi.
Moje představy se formovaly hlavně na základě vyprávění Ukrajinců, kteří žili v Česku. Často mluvili o své zemi velmi negativně – že spravedlnost končí na hranicích, že tě hned v první vesnici okradou, že jídlo je nebezpečné a že je lepší se ničeho nedotýkat. Ty historky byly děsivé.
Postupně jsem ale pochopil, že to byly příběhy lidí, kterým se na Ukrajině nedařilo. Odešli s bolestí a zklamáním – a tak svou zemi viděli jen v temných barvách. Realita byla úplně jiná. Já jsem se skutečně bál. A největší šok přišel ve chvíli, kdy jsem přivezl první autobus uprchlíků. Najednou jsem viděl úplně jiné lidi, než jaké jsem očekával.
Před válkou tu byli v zásadě dva typy Ukrajinců. Jedni pracovali na špatně placených pozicích, neučili se jazyk, drželi se stranou a později se vraceli někam „domů“, třeba na Zakarpatsko, bez snahy o integraci. Druzí mluvili anglicky nebo česky, ale zároveň se neidentifikovali jako Ukrajinci. A česká společnost tak vlastně neměla jasnou představu, kdo Ukrajinci jsou – viděla jen úzký výsek.
Nevěděl jsem, co čekat. Představoval jsem si vesnice s rozbitými cestami, bláto, beznaděj. Východní Evropě jsem se dlouho vyhýbal, protože jsem byl přesvědčený, že kdyby po mně policie chtěla úplatek, nedokázal bych to zkousnout a šel bych do konfliktu. Nechtěl jsem se přizpůsobovat takovému světu. Stejně tak bych třeba nejel na Kubu, dokud se tam nezmění politický režim.
Jenže když jsem přijel na Ukrajinu, zažil jsem skutečný kulturní šok. Uvědomil jsem si, jak moc jsem se mýlil. A bylo mi to trapné. Protože jsem si dovolil dívat se na celý národ svrchu na základě několika dojmů. Viděl jsem Ukrajinky, které tu pracovaly v kuchyních nebo uklízely, a myslel jsem si, že takoví Ukrajinci prostě jsou. Ve skutečnosti za nimi stála úplně jiná – mnohovrstevnatá a silná – společnost.
— Říká se, že ses pustil dokonce do organizování autobusových spojů, zajišťoval humanitární dodávky a rychle ses zorientoval v reálných potřebách. Jak ses v prvních dnech války dokázal zorientovat?
— Rád bych řekl, že jsem v tom měl jasno, ale pravda je jiná. Byl to naprostý chaos. Chyběly informace. Nikdo přesně nevěděl, co se děje. První, co jsem udělal, bylo, že jsem jel na hraniční přechod Ubľa na Slovensku. Pak jsem zamířil do Maďarska, kde jsem vyzvedl jednu rodinu a odvezl ji do bytu v Praze, který jim můj kamarád na rok poskytl zdarma. Už tehdy jsem na maďarské straně viděl ten rozdíl: Slováci měli věci víceméně zorganizované, zatímco Maďaři pro uprchlíky prakticky neudělali nic. Bylo jasné, že situace je kritická.
Moje hlavní chyba spočívala v odhadu mobility Ukrajinců. Myslel jsem si, že když se bombarduje Charkov, celé město se vydá směrem do Evropy. Srovnával jsem to s Českem – říkal jsem si, že kdyby se to stalo u nás, všichni bychom utekli do Německa. Jenže Ukrajinci neutíkali. Odešlo mnohem méně lidí, než jsem očekával.
Na začátku to celé stálo na soukromých autech. Zapojili jsme přátele, sháněli informace, jezdili po rodinách. Když se otevřel přechod Vyšné Nemecké – Užhorod, přijížděly tam denně tisíce lidí. Stály tam stany plné žen s dětmi. Spali jsme přímo na místě – na matracích, pod dekami, na trávě, v zimě.
Tehdy mi došlo, že to musíme nějak systematizovat. I z ekonomického hlediska to bylo neefektivní – spousta aut, v každém jen pár lidí. Zavolal jsem proto firmě, která dřív pronajímala autobusy, a podařilo se nám domluvit patrový autobus. Tak vznikla pravidelná linka Vyšné Nemecké / Užhorod – Praha.
Mimochodem, šlo o největší hraniční přechod na Slovensku, které má s Ukrajinou tři přechody, a tento byl centrální. Červený kříž a další organizace tam postavily stanové městečko přímo na poli. Samozřejmě tam bylo jídlo, světlo, trochu tepla – ale žádná skutečná infrastruktura. Kolem nic. Ani obchod. Lidé tam žili úplně izolovaně od jakékoli „civilizace“.
Snažili jsme se prosadit přesun tábora blíž k normálnímu prostředí. Trvalo to skoro měsíc a teprve pak se tábor přestěhoval do nejbližšího většího města, do Michalovců. Celý ten proces probíhal za obrovského odporu ze strany slovenských úřadů. Všichni se báli převzít odpovědnost. Největší problém byl v tom, že žádný stát neměl připravený plán pro případ války a masového přílivu uprchlíků. Všechno stálo na nadšení jednotlivců. Mluvil jsem třeba s šéfem místní kriminálky, s hasiči – všichni souhlasili: „Ano, to je dobrý nápad, ale někdo nám to musí nařídit.“ Celý systém byl paralyzovaný strachem. Nikdo nechtěl rozhodovat, protože nikdo nevěděl, jaké to bude mít důsledky.
A právě tady se česká vláda ukázala v tom nejlepším světle. Nebáli se jednat. Prostě řekli: „Bereme Kongresové centrum v Praze a uděláme z něj koordinační hub.“ A udělali to. Rychle, efektivně, jasně. Bylo to velmi dojemné. Přesvědčil jsem svého známého, který tehdy vedl jednu státní instituci, poslal jsem mu fotky z hranice – a on okamžitě zareagoval, zorganizoval dvacet mikrobusů, které odvezly stovky lidí. Všichni intuitivně chápali, že je třeba pomáhat. Panovala obecná shoda – bez politiky, bez „ale“. Na hranici vedle sebe působili politici, podnikatelé i obyčejní lidé.
— Zapojil ses i do přepravy všeho možného – od dronů a termovizí až po dětské inkubátory pro nemocnici v Chersonu. Co bylo to nejbizarnější, co jsi kdy převážel přes hranici?
— Nejšílenější věc, kterou jsem vezl, byl simulátor stíhacího letounu F-16. Dnes už se o tom dá mluvit veřejně, ale tehdy to bylo přísně tajné. Dostali jsme se k tomu přes osobní kontakty – dobrovolnická komunita je velmi úzká, všichni se navzájem znají. Jednou mi zavolal kamarád s tím, že je možnost odvézt do Kyjeva právě tenhle simulátor. Souhlasil jsem. Vyrazili jsme společně s majitelem firmy, která trenažér poskytla. Cílem bylo předat ho Ukrajinskému letectvu.
Nejvtipnější moment přišel na hranici. Celník se rutinně ptá:
„Co vezete?“
Odpovídám:
„Kokpit stíhačky F-16.“
Myslel si, že si dělám legraci. Tak jsem otevřel nákladový prostor – a tam stál skutečný profesionální simulátor. A my ho, se všemi dokumenty o humanitární pomoci, bez jakéhokoli vojenského doprovodu, v pivovarském autě dovezli až na základnu. Bylo to oficiální – a zároveň naprosto absurdní.
— Co bylo z logistického hlediska nejtěžší?
— Jednoznačně stará auta pro armádu. Nikdy nevíš, co vlastně dostaneš. Často jde o auta darovaná nebo prodaná za symbolickou cenu – nějaký starý terénní vůz. Netušíš, v jakém je stavu. Většinou nejsou peníze na kompletní kontrolu, takže ho jen odvezeš k mechanikovi, aby se na to aspoň zběžně podíval. Často ta auta dlouho stála bez provozu, a pak se začnou objevovat problémy – nejčastěji s chlazením. Když se auto rozbije někde v Polsku, v půlce cesty, je strašně složité řešit, co dál.
Postupně jsme si vytvořili systém: nejezdit o víkendech, protože servisy mají zavřeno. Jezdit minimálně ve dvou autech, aby si mohla vzájemně pomoci.
Největší bolest hlavy jsou dokumenty a celní formality. Neexistují jasné instrukce, pravidla se neustále mění a na každé celnici chtějí něco jiného. Když se ptají: „Jak to, že nevíte, jaký papír je potřeba?“ a ty odpovídáš: „Vezeme auto pro armádu poprvé, oni ho potřebují – tak ho vezeme.“ Spousta lidí po první cestě řekla: „Už nikdy víc.“ Protože když narazíš na protivného slovenského nebo polského celníka, ještě se to dá zvládnout, ale povýšené chování na ukrajinské straně je obzvlášť nepříjemné. Pro ně je to jen komplikace a rozhodně tam na tebe nikdo nečeká s červeným kobercem. To bylo nejtěžší. Jinak samotná logistika je bez větších problémů: silnice jsou dobré. Na trase Praha–Pokrovsk je nejhorší úsek někde u Ostravy… horší cestu jsem na Ukrajině nezažil.
— Vozíš pomoc dodnes pravidelně?
— Ne úplně pravidelně, v průměru tak jednou měsíčně.
— Jak taková cesta vypadá? Jak se na ni připravuješ?
— Plánování začíná zhruba dva týdny dopředu. Nejdůležitější je koupit zpáteční jízdenku, protože často auto necháme na místě a vracíme se vlakem. Klíčové je mít lístek Kyjev–Praha. V Kyjevě si vždy nechávám jeden rezervní den – většinou na pivo s přáteli. Ale když se po cestě něco pokazí, ten den slouží jako rezerva na opravy. Dostat se z Kyjeva do Česka bez desetihodinového čekání na hranici je samo o sobě výzva.
Když jedeme přímo na frontu, vždy si předem projdu Google Maps a porovnám je s mapami DeepState, které ukazují pozice nepřítele – abych měl přehled, kde jsou Rusové, kde postupují, kde probíhá ostřelování. Když jedu třeba do Kramatorsku, je důležité vědět, z které strany přijíždíš, a uvědomovat si: pokud něco přiletí, odkud to asi bude – zleva, nebo zprava.
Už mám docela slušné vybavení: neprůstřelnou vestu, detektor dronů, lékárničku, několik turniketů. Vždy máme vysílačky, abychom byli ve spojení, kdyby vypadl mobilní signál. Sdílíme s přáteli denní trasu – kam jedeme, kde se zastavujeme – aby v případě problému věděli, kde nás hledat. A úplně nejdůležitější je kontakt s lidmi přímo na místě. Často s českými vojáky ve službách ukrajinské armády, kteří poradí, jak je to s bezpečností a kudy má smysl jet.
Situace není vždy přehledná. Například jsme jeli ze Slovjansku do Dobropillji a odtud měli pokračovat do Pokrovsku. Až na místě jsme zjistili, že úsek mezi Dobropilljou a Pokrovskem je extrémně nebezpečný. Tehdy jsme netušili, že jedeme po silnici, kde Rusové během pěti dnů rozstříleli několik aut. Dnes už bych tam nejel.
Proč vozíme auta až na frontu? Protože by mi bylo trapné říct vojákům, aby si pro auto přijeli do Kyjeva nebo do Dnipra. Oni riskují mnohem víc a nechat auto někde v půlce cesty je nesmysl. Samozřejmě se nepohybujeme přímo na frontové linii, neběháme v zákopech a nehledáme adrenalin. Přijíždíme do přífrontových měst, kde stále žijí tisíce lidí, kde život pokračuje – fungují kavárny, děti si hrají. A když sedíš v takovém městě v restauraci, rozhodně se necítíš jako hrdina.
— Když se vracíš do Česka, míváš flashbacky? Třeba když něco hlasitě bouchne nebo se spustí varovný systém?
— Sirény mě neděsí, na ty si člověk zvykne. Na Ukrajině fungují neustále, klidně i ve chvíli, kdy stojíš v supermarketu. Horší je, když něco letí. Nejhorší jsou drony. Třeba když v Praze někdo pustí dron kvůli natáčení, ten zvuk ve mně vyvolává velmi nepříjemný pocit. Když se pohybuješ v přífrontové oblasti, vždycky jedeš se staženým okénkem, abys slyšel, odkud to přilétá. Většinou trvá zhruba týden, než se člověk znovu adaptuje, začne se cítit v bezpečí a přestane se pořád ohlížet a naslouchat.
— V jednom rozhovoru jsi zmiňoval, že na začátku plnohodnotné invaze jsi vozil české dobrovolníky na Ukrajinu. Děláš to ještě dnes?
— Ano, několik lidí jsem odvezl, ale nemůžu říct, že by to tehdy byl můj hlavní cíl. Na začátku jsem se soustředil na něco jiného — na pomoc civilistům. Zhruba do loňska po tom byla skutečná poptávka. Dá se říct, že ti, kteří chtěli odjet, už jsou tady. Zařídili se, adaptovali a nic zásadního už nepotřebují. A právě v tom momentě jsem se přesměroval na pomoc armádě — znovu jsem navázal kontakt s těmi, kterým jsem kdysi pomáhal dostat se na frontu. Poznal jsem nové, skvělé lidi — Čechy, kteří dnes bojují na Ukrajině. Takže dnes směřuje pomoc převážně k armádě. A pod mou „péčí“ je to zhruba půl na půl — Ukrajinci a Češi.
— Je strašně důležité, aby vojáci slyšeli, že je někdo podporuje. Mám tam spoustu přátel a příbuzných a ti mají často pocit opuštěnosti. Když pak slyší, že jim pomáhají Češi, okamžitě jim to dodá sílu.
— Na místě všichni dělají, jako by jim to bylo jedno. Ale to je typicky maskulinní reakce. Ve skutečnosti je to pro ně strašně důležité. Patří to k nejcennějším momentům — přijet tam, na východ.
— Pomáháš nejen vojákům, ale i podnikatelům. Viděla jsem na tvém profilu několik příběhů — třeba o Oleksijovi, kterému raketa zničila dílnu na výrobu značkového oblečení. Jak taková pomoc vypadá?
— Oleksij je spíš výjimka. Je to první člověk, se kterým jsem se v Kyjevě spřátelil. Doslova mi otevřel dveře do Ukrajiny, takže je to hodně osobní příběh. Ve skutečnosti nemám žádný systematický program podpory podnikání. Myslím si, že obyčejní lidé potřebují pomoc mnohem víc.
Ale Oleksije znám dobře, on sám neúnavně pomáhá ostatním. Pro mě byl jakousi „opěrnou kotvou“. Když jsem jel na Ukrajinu, věděl jsem, že kdyby se něco stalo, pomůže mi. Skvěle se orientuje v byrokracii a vždycky umí zařídit nemožné. Je napojený na iniciativu Dobro.in.ua. To je člověk, kterému můžeš zavolat o půlnoci z hranice, říct, že potřebuješ nové dokumenty — a on to zařídí.
— A jak mu pomáháš teď?
— Přišel úplně o všechno — o celý svůj byznys. Měl firmu na potisk firemního textilu: trička, výšivky, sítotisk. V Kyjevě měl jednu lokalitu — sklady, výrobu, kanceláře, prostě všechno. A něco tam dopadlo. Všechno shořelo. Do základů. Z patnácti let práce mu zůstalo jen auto a generátor.
Teď je ta iniciativa dočasně pozastavená, ale podařilo se nám vybrat alespoň nějaké peníze. Chci pro něj spustit kampaň na Donio. Zároveň se mám sejít s velkou českou charitativní iniciativou, která sbírá prostředky na ukrajinské projekty. Sami se ozvali, když viděli video. Je to skutečně výjimečný případ — člověk, který toho pro ukrajinskou armádu udělal strašně moc.
— Cítíš dnes nárůst skepse vůči pomoci Ukrajině? A pokud ano, jak se s tím osobně vyrovnáváš?
— Skepsi? Myslíš tím, že podpora postupně slábne? Ano, to cítím velmi silně. Dřív jsem dostával peníze z určitých zdrojů, ale ty se postupně vyčerpávají — lidé jsou unavení. To je naprosto přirozené. Ať pomáháš komukoli, časem nadšení opadne. Všude na světě je to stejné.
Vyřešil jsem to jednoduše: na Ukrajině jsem si našel spoustu přátel, takže tam jezdím rád. Přivezu auto nebo humanitární pomoc, vyložím ji na východě, pak zůstanu v Kyjevě den nebo dva, potkám se s přáteli — a už se těším na další cestu. Od začátku to beru jako maraton a snažím se vše dělat tak, aby ta pomoc byla dlouhodobá.
— Jak to všechno zvládáš skloubit?
— V tom problém není. Někdo má jiné koníčky — někdo jezdí na plachetnici, někdo na festivaly. Těžší je něco jiného: když se vracíš ne z humanitárního hubu, ale skutečně z bojové zóny. Pak je složité, když lidé najednou chtějí řešit maličkosti — jestli má být etiketa růžová, nebo fialová. Člověk potřebuje tak týden, aby se znovu naladil na běžný provoz.
— Vím, že máš rodinu, děti. Jak to snášejí, že pravidelně jezdíš na Ukrajinu?
— Nesou to hodně těžce. Mladší dcera Eliška, která teď nastupuje do školy, si to ještě úplně neuvědomuje. Starší syn už chápe, co dělám. Zapojil jsem ho do pomoci rodinám tady v Česku. Mám obrovskou radost z toho, že se naučil chápat, že i když jsme všichni různí, v základu jsme stejní. Pro něj to byla skvělá životní škola. A díky Bohu mám velmi rozumnou ženu, která si uvědomuje míru rizika. Ví, že to není extrémní nebezpečí, ale… je to pro ni psychicky i emocionálně nesmírně náročné. I proto, že velká část mé pomoci směřovala k ženám a dětem — místo toho, abych byl se svou vlastní rodinou. To je strašně těžké.
Často nejsem doma a když se vrátím, potřebuji čas, abych znovu normálně fungoval. Přivážíš si s sebou obrovský smutek, který musíš nějak „vydechnout“. A samozřejmě tenhle náklad nese i rodina. Upřímně řečeno, tahle pomoc je psychicky náročnější spíš pro rodinu než pro mě. Nemám na to žádný recept. Většina lidí, kteří dělají to, co já, už jsou rozvedení, nebo rodinu vůbec nemají. Skoro nikoho neznám, kdo by tohle zvládal a zároveň měl rodinu. S manželkou máme jasnou dohodu: pokud mi někdy řekne, že už nemám jezdit — prostě nepojedu.
— A ona s tebou nejela aspoň do Lvova?
— Ne. A já ji chápu. Pokaždé, když začnu mluvit o Ukrajině, už ví, že se asi znovu chystám jet. O Ukrajině většinou mluvím velmi pozitivně. Našel jsem tam spoustu důležitých věcí. A v něčem mi dokonce připadá lepší než tady. A tak buď tam jedu, nebo o Ukrajině mluvím — na což si u ní už vytvořila určitou averzi. Ale v létě možná přece jen pojedeme s dětmi do Karpat na dovolenou.
— Pojďme si trochu popovídat o pivní kultuře, se kterou máš přímou zkušenost. Co bys o ní řekl čtenářům?
— Především je potřeba si uvědomit, že pivní svět je mnohem bohatší a neomezuje se jen na ležák, který pije většina konzumentů. Ve světě existuje mnoho pivních stylů, jako IPA, stout nebo gose, a každý z nich se hodí k něčemu jinému. My například vaříme hodně piv, která záměrně děláme kyselá a s vysokým podílem ovoce.
— A proč ses vlastně rozhodl vařit právě taková piva? Vždyť pocházíš z Plzně — města, které je považováno za kolébku českého klasického piva. Proč spojit tuto tradici s experimentováním?
— Bylo to rozhodnutí našeho týmu. Chtěli jsme vařit ejly, protože když jsme začínali, kvalitního ležáku bylo všude hodně, ale ejlů skoro žádné. Tehdy se nám podařilo koupit pivovar, který už v Plzni fungoval. Strašně jsme se báli, protože jsme si mysleli, že v Plzni nikdo ejly pít nebude. Hodně jsme se mýlili. Dnes, když u nás není na čepu kyseláč, hosté už jsou nespokojení. A chodí pít právě ejly. Ostatně stejně je to i v Praze.
— Někdy jsi říkal, že ukrajinské řemeslné pivo je často na úrovni českého, někdy dokonce odvážnější. V čem podle tebe spočívá rozdíl mezi českou a ukrajinskou pivní kulturou?
— Pokud jde o craft, na Ukrajině není tolik pivovarů jako v Česku. U nás má skoro každé malé město svůj pivovar. Je to velmi decentralizované. V Česku můžeš najít opravdu kvalitní pivovary i v zapadlých vesnicích. Na Ukrajině jsou ty nejlepší spíš ve velkých městech: Kyjev, Lvov, Charkov, Ivano-Frankivsk. Tam je skutečně obrovský skok v kvalitě oproti zbytku země. U nás takový rozdíl není — v malých městech je pivo stejně dobré.
Rozdíl je v tom, že my jsme bezpochyby lepší v ležácích. A Ukrajinci jsou skutečně odvážnější. Myslím, že to souvisí s oblibou ovocných šťáv na Ukrajině. U nás, když si objednáš rajčatový džus, budou se na tebe dívat divně. Na Ukrajině je to naprosto běžné. Proto tam lidé snáz přijímají ovocná a bobulová piva, včetně rajčatového gose, které je tam velmi populární — mnohem víc než v Česku, kde je vztah k experimentům podstatně konzervativnější.
Dokonce jsme pořádali velké degustace. Naposledy ve Lvově, na pivním festivalu. Udělali jsme slepou degustaci — české a ukrajinské vzorky. A výsledky dopadly s mírnou převahou ve prospěch Ukrajiny. Pokud jde o pivo, Ukrajinci se rozhodně nemají za co stydět.
— Objevil jsi díky všem těm cestám, festivalům a lidem, které jsi potkával, něco nového o životě, o Ukrajině, o sobě samém? Nějaká prozření?
— Úplně jsem změnil svůj životní styl. Když vidíš smrt, změní tě to. A ovlivní. Takže se snažím víc si užívat každý den. Dělat to, co mě opravdu baví. Asi největší změna je v tom, že jsem přehodnotil okruh svých přátel. Stýkám se jen s lidmi, se kterými je mi dobře. A našel jsem spoustu nových přátel mezi dobrovolníky. To jsou lidé, kteří když jim zavoláš, prostě sednou do auta a přijedou pomoct z druhého konce země. Většina z nich jsou Ukrajinci. Nebudu to skrývat.
