Rozhovor s Honzou se uskutečnil doslova den poté, co se vrátil z Ukrajiny. Tentokrát pomohl autorce článku dopravit už druhé auto pro potřeby ukrajinských obránců. Honzovi se podařilo proměnit svou vášeň pro automobily v účinný nástroj pomoci — projekt Auta pro UA, který za poslední tři a půl roku předal na frontu více než sto padesát vozidel.
Jeho cesta od kultury a umění k dobrovolnictví nabízí zajímavý pohled na to, jak běžní Češi reagují na válku na Ukrajině. Právě proto jsme si sedli k rozhovoru o motivech, zkušenostech a plánech do budoucna.
— Můžeš se krátce představit a říct, čím se zabýváš?
— Dobrý den, jmenuji se Honza Blažek. Jsem Čech ze Sudet. Poslední tři a půl roku organizuji iniciativu, která sbírá automobily od lidí ochotných je darovat — většinou jde o vozy, které už v Česku neprojdou technickou kontrolou — a zajišťuje jejich využití pro potřeby dobrovolníků na Ukrajině, od zdravotnictví až po armádu.
— Dříve ses věnoval kultuře a umění. Co tě přivedlo k dobrovolnictví?
— Myslím, že je to moje vnitřní nastavení — dělat něco pro druhé. Možná to souvisí i s křesťanskými motivy, které byly součástí mé výchovy. Konkrétně projekt Auta pro Ukrajinu vznikl poté, co jsem na začátku války poslal finanční dar na podporu Ukrajiny. Brzy jsem si ale uvědomil, že ani pravidelné finanční příspěvky, které jsem si mohl dovolit, by neměly dostatečný dopad.
Inspiroval mě příklad novinářů z pobaltských zemí, kteří spustili podobné sbírky. Vytvořil jsem proto vlastní web a začal hledat cesty, jak auta dopravovat na Ukrajinu.
— Děláš to sám?
— Organizačně ano, většina práce je na mně. Teprve nedávno, po třech a půl letech fungování iniciativy, jsem ale poprvé osobně dopravil na Ukrajinu dvě auta. Do té doby jich bylo předáno už přes 140, možná až 150.
— Je dnes v Česku snadné najít dárce aut?
— Je to velmi různé. Někteří přátelé už darovali několik vozů. Jiní se diví, že nepřestávám. A jsou i tací, kteří říkají: „Když je potřebují, ať si je koupí sami.“ Společnost je rozdělená.
— Co je hlavním motivem tvého dobrovolnictví?
— Když jsem se inspiroval pobaltskými novináři, uvědomil jsem si, že právě organizace dopravy aut na Ukrajinu je oblast, kde mohu být skutečně efektivní. Jedno auto — včetně jeho hodnoty, administrativních nákladů, práce řidičů a pohonných hmot — vyjde zhruba na 45 tisíc korun. Za tři roky jsem zorganizoval asi 150 vozů. To představuje více než šest milionů korun přímé pomoci Ukrajině.
— Jak celý proces funguje pro ty, kteří chtějí auto darovat?
— Dárce vyplní formulář: kontaktní údaje, model, stáří auta, technický stav, případné problémy nebo naopak výhody — třeba druhou sadu zimních pneumatik. Já pak propojuji dárce s dobrovolníky. Administrativu na hranicích většinou zajišťují partnerské organizace — projekt Phoenix, Neohnutí nebo Paradox. Poprvé došlo k menšímu zádrhelu na slovenské straně, kde nečekaně požadovali plnou moc od ukrajinské organizace. Jinak je ale celý proces poměrně jednoduchý. Vše je podrobně vysvětleno na webu.
— Jak vás mohou lidé najít, pokud chtějí darovat auto?
— Ve facebookové skupině Auta pro Ukrajinu nebo na webu.
— Můžeš popsat svou osobní zkušenost s dopravou auta na Ukrajinu?
— Jeden kamarád se rozhodl darovat auto a chtěl ho osobně dovézt. Šlo o Mercedes, kterému právě bylo třicet let. Mám rád stará auta, jsem petrolhead, fanoušek tzv. youngtimerů — vozů, které ještě nejsou veterány, ale už nejsou moderní. Spíše auta ze 70. a 80. let, tedy vrstevníci mé generace.
Byla to moje první cesta na Ukrajinu. Do té doby jsem měl představu založenou jen na vyprávěních známých z 90. let, kdy byla Ukrajina popisována jako velmi chudá periferie Evropy. Po návštěvě jsem ale musel svůj názor zásadně přehodnotit. Ukrajina na mě zapůsobila jako mix Balkánu a Západu — mnohem modernější, než jsem čekal, ale s výrazným východním temperamentem.
— A lidé?
— Začínal jsem v Oděse. Varovali mě, že Oděsané nejsou úplně reprezentativní, protože město je „zkažené turismem“. Žádnou nevraživost jsem ale nepocítil. I když jsem neuměl ani základní fráze ukrajinsky, vše se dalo vyřešit kombinací češtiny, angličtiny a několika univerzálních slov.
— Líbila se ti Ukrajina? Chceš se vrátit?
— Ano. Ve Lvově mi řekli: „Chytil jsi ukrajinský virus.“ A je to přesné. Už dva týdny po první cestě jsem jel znovu. Nevím, jestli budu moci jezdit tak často, ale chci se vracet pravidelně.
— Čím se zabýváš kromě dobrovolnictví?
— Po letech práce v kanceláři jsem se vrátil k manuální práci. Momentálně se s týmem v Německu věnuji montáži a demontáži skladových hal. Mám také vášeň pro práci se dřevem. Dokonce jsem kdysi odkoupil truhlářskou dílnu — bývalou dílnu Jihočeského divadla. I proto má část mé práce kulturní rozměr.
— Zmiňoval jsi také nápad na kulturní centrum.
— Ano. Koupil jsem starý statek a chci ho proměnit v kulturní prostor. Ve velké stodole už máme projektor, lze tam pořádat filmové projekce, koncerty, divadelní představení nebo workshopy. Vesnice je malá — asi třicet domů — ale hned vedle je les a na hlavní silnici je to deset minut. Ideální kombinace izolace a dostupnosti.
— Máš zkušenosti s organizací festivalů.
— V Českých Budějovicích jsme s přáteli založili Plachanda Open. Původně šlo o snahu „oživit“ ulici, kudy skoro nikdo nechodil. Každý podnikatel přesunul svou činnost ven: restaurace vařily na ulici, barbeři stříhali na chodníku. Později se připojil Buskers Fest a akce vyrostla v mezinárodní událost. Koná se každoročně na konci června a vstup je zdarma.
— Zvládáš tolik aktivit. Co tě motivuje?
— Když jsem unavený, prostě vypnu. Ale vnitřní tah na branku mám asi už ze školy. Vždycky jsem byl „třídní klaun“, ten, kdo chtěl bavit a dodávat energii. Líbí se mi myšlenka stát na správné straně dějin. Existuje takový motivační plakát: dítě se ptá otce — „Tati, co jsi dělal, když byla válka na Ukrajině?“ A otec odpovídá, že pomáhal. Dole je nápis: „Skutečný hrdina.“ Chci, aby to jednou mohly říct i moje děti.
— Na co se teď nejvíc těšíš?
— Těším se na návrat k práci a zároveň na rozvoj statku. Mám spoustu plánů.
Na závěr bych chtěl dodat drobný detail, který mě na Ukrajině zaujal: semafory. Jsou skvěle řešené — vidíte je i tehdy, když stojíte první v řadě, a zelená často bliká, než se přepne na žlutou. Je to maličkost, ale je v ní cítit péče o lidi.
