Po každém ostřelování ukrajinských měst agresor vyrvává kus každodenního života, který se zdál být samozřejmostí. Mezi prvními to odnášejí okna — jednoduché konstrukce ze dřeva a skla, skrze něž jsme zvyklí dívat se na svět. Představte si, že najednou nejsou. A že zima začne už zítra.
Právě v tomto okamžiku vstupuje na scénu Ernest Voltr — český dobrovolník a hudebník, který proměnil likvidaci starých českých oken v humanitární projekt realizovaný prostřednictvím iniciativy Okna pro Ukrajinu. Mluvili jsme s Ernestem o osobní motivaci, rodinné historii, oknech jako symbolu praktické solidarity, cestách k frontě i o síle hudby, která zní i ve sklepích divadel v blízkosti bojů.
— Zdá se, že máš k Ukrajině zvláštní vztah. Proč ses rozhodl pomáhat?
— Hlavním důvodem je skutečnost, že se v našem bezprostředním sousedství odehrává rozsáhlá geopolitická krize. Je to naše historická příležitost pomoci. Nedokážu se smířit s nespravedlností a agresivním expanzionismem Ruska. Už od roku 2014 mám na Ukrajině několik přátel. A navíc — jsem volyňský Čech. Od dětství mě zajímalo, kde se narodili moji prarodiče. Postupně se z této zvědavosti stal hlubší vztah.
— Můžeš přiblížit historii své rodiny na Volyni? Co je přimělo k návratu?
— Můj pradědeček se narodil ještě za Rakousko-Uherska. Jako dítě zažil první světovou válku, byl svědkem boje Ukrajiny za nezávislost, později se ocitl v Polsku, v Sovětském svazu, pod německou okupací a znovu v SSSR. Už tehdy bylo jasné, že tam nechtějí zůstat. Zvlášť když se otevřela možnost repatriace do Československa.
V naší vesnici mělo právo návratu téměř celé obyvatelstvo. Možná i proto, že velká část volyňských Čechů bojovala v řadách československé armády na území Sovětského svazu. Téměř v každé rodině byl někdo, kdo se po válce dostal do Československa a aktivně zjišťoval, jak návrat právně uskutečnit a kde začít nový život.
— Proč právě okna?
— Lidé okna vyměňují, vyhazují nebo rozdávají. Nevypadá to jako „poslání na celý život“. Na konci roku 2022 jsem ale šel kolem Českého statistického úřadu a před budovou jsem uviděl asi třicet oken. Nová, masivní, dřevěná, eurostandard. Většina byla ve skvělém stavu. Zeptal jsem se stavbyvedoucího, co s nimi bude. Odpověděl: „Nikdo je nechce. Vyhodíme je. Ani do skleníků se nehodí — dvojsklo je příliš teplé, kytky by se uvařily.“ Ta absurdita mě zasáhla.
V té době jsem už měl za sebou roky pomoci Ukrajině a první myšlenka byla prostá: zeptat se známých, jestli by okna nepotřebovali. Jen aby neskončila na skládce. Zůstávala ale otázka logistiky — jak je do Ukrajiny dostat smysluplně? Sdílel jsem nápad na sociálních sítích a ozvalo se několik lidí: „To je skvělé, pomůžeme.“ Díky tomu jsem si pronajal sklad.
Při demontáži oken se objevili dobrovolníci. Každý týden jsme je sváželi do skladu. Celkem asi 150 kusů. Pak jsme naložili kamion a vyrazili na Ukrajinu. To byla první „okení“ akce. Ta okna byla ale obrovská — 2,5 metru, z administrativní budovy. Pro běžné domy se moc nehodila. Zkoušel jsem hledat řešení, ale jasný plán ještě neexistoval.
Nejprve jsem si představoval aplikaci: na jedné straně seznam oken, na druhé poptávky z Ukrajiny. Když se něco potká, zařídí se doprava. V praxi se ukázalo, že to nefunguje — buď by bylo potřeba obří sklady, nebo by lidé čekali měsíce. Bylo by to neefektivní.
Zlom přišel v létě 2023 na konferenci Restoration of Ukraine v Ivano-Frankivsku. Požádal jsem o slovo — a právě tam jsem si poprvé jasně ujasnil, jak má celý projekt dál fungovat.
— Jak to funguje dnes?
— Dnes je oken dostatek a lidé se ozývají sami — přes Facebook a web Okna pro Ukrajinu. Když to zadáte do Googlu, jsme mezi prvními výsledky.
Paradoxně tomu pomohla i aféra kolem Donalda Trumpa a jeho rozhovoru se Zelenským v Bílém domě. Česká média tehdy hledala humanitární projekty, které fungují bez americké pomoci. Novináři přišli do skladu organizace Koridor UA, kde leželo padesát našich oken. Natáčeli reportáž o zdravotnické pomoci a zeptali se HR manažerky: „A co je tohle za divnou humanitární pomoc?“ Za dvacet vteřin vysvětlila, oč jde — a lidé se začali ozývat sami.
Zatímco dřív jsme vysvětlovali a přesvědčovali, dnes lidé volají sami. Poslední tři měsíce jsem nikomu nevolal — poptávky přicházejí automaticky.
Nedávno se ozvali z města Mimoň na severu Čech. V několika panelácích tam mění osm let stará okna díky dotacím EU na energetickou účinnost. Okna měla skončit na skládce. Jeden osvícený radní, pan Černošek, se mi ozval: „Přijeďte, naložíme vám je a dál s nimi naložte, jak uznáte.“ Domluvili jsme termín.
Současně jsem hledal, kam okna dopravit. Přes přátele jsem se spojil se Záporožskou městskou radou, konkrétně s odborem obnovy. Dohodli jsme se, že jim pošleme celý kamion a oni okna rozdělí podle potřeb města.
Původně mělo jít o 150 kusů, nakonec jich bylo 190. Jsou na cestě do Záporoží. Tehdy mi došlo, že oken je v Česku mnohem víc, než dokážeme převézt — a to i bez reklamy. Mám připravenou kampaň, ale zatím ji nespouštím. Nevíme, kam s tolika okny a kde vzít peníze na dopravu. Ta je nejdražší položkou. Převoz jednoho okna stojí 500–700 korun. Nové okno přitom vyjde na zhruba 10 tisíc. I použitá okna mají obrovskou hodnotu.
— Jak řešíte logistiku?
— Logistiku zajišťuje česká humanitární organizace Koridor UA, která má dvě nákladní auta a pravidelně vozí materiál na Ukrajinu — i pro jiné organizace, jako Post Bellum nebo Člověk v tísni.
Někdy vezmou pár oken zdarma jako doplněk jiného nákladu. Větší transporty financujeme z veřejných sbírek, které sám organizuji. Tak systém funguje.
— Na fotografiích je vidět, že se někdy i přizpůsobují zdi…
— To nejsme my. Fotky jsou zřejmě z obce Posad-Pokrovske v Mykolajivské oblasti, na hranici s Chersonskem. Byla dlouho v první linii. Domy byly poškozeny hlavně kulometnou a minometnou palbou.
Působí tam místní iniciativa „Více činů, méně slov“. Opravují domy lidem, kteří to sami nezvládnou. Posíláme jim okna nestandardních rozměrů a oni si poradí. Lidé říkají: buď zůstanu bez okna, nebo trochu přestavím zeď — a budu mít teplo. A tak to dělají.
Česká okna mají jiné rozměry než ukrajinská, takže se přizpůsobuje. V Posad-Pokrovském dokonce použili i ta první obří okna z administrativní budovy — na verandy. Výsledek byl tak povedený, že architekti řekli: tohle je ukázková kombinace moderního a tradičního. A vzniklo to bez školy — jen s citem a rozumem.
— Jak vybíráte místa, kam okna putují?
— Záporoží mi doporučila moje přítelkyně Jevhenija Zakrevská, která slouží v ukrajinské armádě. Pomáhala mi okna nakládat a propojila nás s radnicí.
Spolupracujeme i s organizací Dobrobat, která se věnuje obnově bydlení. Kontakty máme i v Dnipru a Charkově.
Teď čekám, jak dopadne tento velký projekt. Vše závisí na financích a na tom, kolik lidí se o nás dozví. Oken je hodně — já znám jen zlomek. Potřeba Ukrajiny je ale obrovská.
Ne každá budova je vhodná — nemocnice či památky potřebují okna na míru. Ale existuje obrovské množství objektů, kde jsou potřeba právě jednoduchá, funkční okna.
Pokud denně přijdou na Ukrajině vniveč stovky oken, pak i 250 kusů je jen kapka v moři. Právě proto, že poptávka výrazně převyšuje nabídku, si můžeme dovolit nebýt posedlí dokonalou shodou rozměrů.
— Pověz o vaší spolupráci s „Koridorem“.
— Jsem také dobrovolníkem Koridor UA. Když je potřeba, pomáhám s různými věcmi — jak v Česku, tak na Ukrajině. Může jít o různé aktivity, například o organizaci kulturních akcí. Každý rok pořádám alespoň jeden benefiční koncert na podporu Koridor UA — v rámci festivalu Žižkovská noc, případně na budoucím festivalu, na kterém teprve pracujeme.
V zimě jsme vezli auta do Oděsy a zůstali jsme tam na Silvestra — slavili jsme Nový rok společně s týmem „Koridoru“ přímo na pláži. Byl to takový několikadenní teambuilding. Tak vypadá naše spolupráce — živá, nenucená, ale přitom efektivní.
Je třeba si uvědomit, že i když lidé darují okna zdarma, je to jen část celého procesu. Okna je ještě potřeba naložit, převézt, zajistit dopravu. Čas je také zdroj. Stejně jako lidé, kteří to všechno fyzicky vykonávají. Právě proto neustále potřebujeme finance — na logistiku, palivo, řidiče, sklady.
— Kromě organizace koncertů na podporu „Koridoru“ hraješ také v kapele. Jak události roku 2022 ovlivnily tvou tvorbu?
— Největší změna je v tom, že téměř nepíšu novou hudbu. Zmizely večery s čajem a kytarou, kdy bylo možné všechno promyslet a proměnit v písně nebo básně. Prostě to skončilo. Nejprve kvůli šoku a nutnosti jednat. Nebyl žádný mentální prostor pro tvorbu.
Dnes je moje mysl i duše nastavená spíš prakticky než romanticky. Existuje jedna nebo dvě nové písně, ale připadají mi nedokonalé — jako by to nebylo ono. Tu nejnovější jsem napsal v horečce, během covidu, doslova dva týdny před začátkem invaze. Je o Kyjevě, o pocitu, že válka už je na spadnutí. Už tehdy jsme viděli, jak ruské jednotky stojí u hranic — a všem bylo jasné, že tam nejsou jen tak.
— Vystupujete i na Ukrajině?
— S naší kapelou 92. protitanková brigáda jsme absolvovali několik turné. První už v roce 2013, poměrně krátké. Potom v roce 2023. A další v roce 2024. Hlavní koncerty při obou posledních cestách probíhaly v Ivano-Frankivsku, v malém vojenském lazaretu, kde jsme hráli pro vojáky. Od začátku jsme to tak chtěli — hrát pro ty, kteří jsou na frontě nebo blízko ní. Po cestě jsme se zastavili ve Lvově, Kyjevě, Charkově, Chersonu, Ivano-Frankivsku a poté jsme se vraceli přes Užhorod — jakýmsi okruhem po Ukrajině.
— A v Česku také pořádáte benefiční koncerty?
— Ano, prakticky všechna naše vystoupení s 92. protitankovou brigádou jsou benefiční. Neoznačujeme je přímo jako „charitativní“, nevyvěšujeme bannery s nápisem „benefice“, ale ani to neskrýváme. Veškeré vydělané peníze jednoduše předáváme na podporu 92. brigády — na drony, vybavení, výstroj, případně jako přímou pomoc.
— A proč jste kapelu nazvali 92. protitanková brigáda?
— Protože v 92. brigádě slouží naše kamarádka Jevhenija Zakrevská, o které jsem se už zmiňoval. Je to kamarádka mého přítele Serhije. Právě Serhij navrhl uspořádat koncert na její podporu. A postupně z toho vyrostla větší iniciativa — už pro celou brigádu. Jevhenija byla původně operátorkou leteckého průzkumu v protitankové jednotce. A my jsme se mylně domnívali, že se její jednotka jmenuje „protitanková brigáda“. Taková jednotka samozřejmě formálně neexistuje.
Když jsem ale vybíral název, chtěl jsem se vyhnout příliš militaristickému znění. Z desítek variant mi to přišlo zajímavé a zároveň ironické. Lidem se ten název líbí — vzbuzuje zájem, intrikuje. Často přijdou jen proto, aby zjistili, co je to za podivnou „protitankovou“ brigádu — a nakonec zůstanou i na samotnou hudbu. Taková chyba, která se proměnila v povedenou metaforu.
— Jak publikum na Ukrajině reaguje na vaše vystoupení? Zvlášť když se dozví, že přijíždíte z Česka a navíc vybíráte peníze na humanitární projekty?
— Reakce jsou naprosto skvělé. A čím blíž k frontě, tím vřelejší. Lidé jsou velmi otevření, upřímní a vděční.
Hráli jsme v Charkově — asi 30 kilometrů od fronty. A také v Chersonu — tam je to už fakticky frontová linie, protože řeka Dněpr dělí město od pozic okupantů. V Chersonu jsme vystupovali v oblastním dramatickém divadle. Stačí pár ulic — a už je řeka, za níž stojí ruské jednotky. Dokonce nám ani nedovolili nechat auto na ulici — požádali nás, abychom ho zaparkovali na bezpečnějším místě. Ředitel divadla nám řekl: „Kluci, schovejte auto. Vypouštějí drony — když auto stojí mezi ostatními, je to riziko.“
Hráli jsme v suterénních prostorách — dříve tam byla kavárna. Samotné divadlo se teď nepoužívá, je to příliš nebezpečné. V tom podzemí vystupují všichni — hudebníci, herci, konají se tam i komunitní akce.
Přijetí bylo mimořádné. Všechno bylo plné dobrodružství — cesta i setkání s lidmi.
Cestování po Ukrajině je vždy něco výjimečného, ještě víc než kdekoliv jinde. Ukrajina je skutečně jedinečná: velké vzdálenosti, otevření lidé — upřímnější, než jsme zvyklí. A právě to je nakonec ta největší odměna.
— Jak na to, co děláš, reagují tvoji známí v Česku? Jak reagují lidé, kteří tě znají osobně?
— Reakce jsou velmi různé — je to takový sociologický průřez společnosti. Upřímně ale neznám lidi, kteří by k tomu přistupovali vyloženě nepřátelsky nebo patřili k otevřeně protiukrajinskému dezolátnímu prostředí. Někdo mě podporuje, někdo zůstává neutrální. Někteří to možná i obdivují, ale nevědí, jak to vyjádřit. Pokud jde o rodiče — to je samostatná kapitola, protože jsou vždy v emočně citlivé pozici.
— A jak jim vysvětluješ cesty do nebezpečných oblastí Ukrajiny?
— Zpočátku jsem jim nic neříkal. Prostě jsem tvrdil, že jedu na Zakarpatsko. Je to mimochodem dobrý příklad pro všechny, kdo své cesty veřejně sdílejí na sociálních sítích — je třeba myslet na to, že to mohou vidět i rodiče. Mamince jsem řekl, že jedeme předat několik aut na Zakarpatsko, a ona pak později viděla fotografie z Kyjeva a následně i z Charkova. Všechno jsem jí vysvětlil až dodatečně, bylo to klidnější. Samozřejmě jí to nebylo příjemné. Naznačovala, že možná to není moje věc, že by to mohl udělat někdo jiný. Ale vysvětlil jsem jí: když ne já, tak to možná neudělá nikdo. Nemůžeme nechat Ukrajince bez pomoci. Po takových rozhovorech to nakonec přijme.
Nezatěžuji ji zbytečnými detaily. Velmi těžce snáší jakékoliv zmínky o válce. Kdybych jí řekl, kam dopadla raketa nebo zmínil něco podobného, prostě by to nezvládla.
Je velký rozdíl mezi městským prostředím a třeba mými kamarády z dětství na vesnici. Když přijedu k rodičům a bavím se s místními muži, postoje jsou trochu jiné. Podpora tam není vždy samozřejmá. Ale často se stává, že po mých příbězích a příkladech — když ukazuji, kolik toho sami Ukrajinci dělají — lidé řeknou: „No, to je dobrý,“ a postupně mění názor. Tehdy to začne dávat smysl i jim.
— Myslíš si, že se chápání solidarity s Ukrajinou liší mezi Čechy z velkých měst a z venkova?
— Ano, každý si solidaritu představuje po svém. Pro mnohé to znamená jednoduše dát něco, co už nepotřebují, a považovat to za pomoc. Já si ale myslím, že skutečná solidarita je tehdy, když tě pomoc něco stojí. Na venkově je to někdy potřeba vysvětlovat déle. A někdy je lepší to nevysvětlovat vůbec — prostě si dělat svou práci.
