S Ivanem jsme se seznámili na benefičním festivalu „Nejste v tom sami • Ви не одні“ nedaleko Prahy, který byl uspořádán na podporu Ukrajiny. Mezi hudbou, dobrovolnickými stánky a vůní polní kuchyně nás tehdy zaujal stan plný barevných plastových dílů – ukázek 3D tisku. Právě tam stál Ivan, klidný a usměvavý český dobrovolník iniciativy DrukArmy. Vyprávěl nám, že začal tisknout součástky pro ukrajinské vojáky přímo ve svém obýváku.
DrukArmy je mezinárodní síť dobrovolníků, kteří pomocí běžných domácích 3D tiskáren vyrábějí potřebné vybavení pro obránce Ukrajiny – od drobných částí výstroje až po zdravotnické komponenty. V Česku se tato iniciativa rychle rozrostla: od několika desítek lidí na několik stovek aktivních účastníků. Ivan se stal jedním z jejích koordinátorů a propagátorů a zájemcům vysvětluje, jak se do společné práce zapojit.
V rozhovoru mluví o svých začátcích v dobrovolnictví, o tom, jak funguje spolupráce mezi „tiskaři“ a armádou, o kontrole kvality, inspirativních projektech i o tom, jak se i ten nejmenší příspěvek – kousek plastu nebo pár hodin práce – může proměnit v pomoc, která má reálný dopad.
— Ivane, jak jste se o projektu DrukArmy dozvěděl a co vás motivovalo se zapojit?
— Dozvěděl jsem se o něm od známého, který pomáhá Ukrajině. Narazil na tuto iniciativu a poslal mi odkaz. Později vyšlo najevo, že syn mojí známé – Ukrajinky Oxany, která žije v Česku – slouží u Charkova a jeho jednotka právě dostává věci z tohoto projektu.
Tehdy mi došlo, že to opravdu funguje, že pomoc se dostává tam, kam má. Pak jsem si našel kontakt na český hub – to je Jaroslav z Brna. Spojil jsem se s ním a on mi celý projekt podrobně vysvětlil.
Už dříve jsem se snažil Ukrajině pomáhat, ale teď jsem měl konkrétní důvod naučit se pracovat s 3D tiskem. Koupil jsem si tiskárnu, naučil se s ní zacházet – a když se první výtisky povedly, pochopil jsem, že to má smysl.
Jsou to konkrétní věci pro konkrétní lidi. A to mě zasáhlo.
— Měl jste s 3D tiskem nějaké zkušenosti už předtím?
— Ne, vůbec žádné.
— Vzpomínáte si na svůj první výrobek určený na frontu? Co to bylo a jaký jste z toho měl pocit?
— Vzpomínám, ale ten úplně první se nepovedl. Byla to dlaha na zpevnění ruky při zranění. Pak jsem ale zkusil tisknout krytky na hlavně samopalů AK-74 – nasazují se na ústí hlavně, aby se do ní při přepravě nedostala špína nebo nečistoty. Ty už vyšly dobře. Odeslal jsem je a měl jsem z toho opravdovou radost – něco, co vzniklo v mém obýváku, jede na frontu.
Později jsem tiskl třeba jakési „stupátko“ pro drony. Byla to zvláštní součástka, protože v zadání stálo, že musí vydržet určité zatížení. Zavěsil jsem na ni čtrnáctikilovou činku a zkoušel, jestli nepraskne. Nepraskla, takže jsem jich vytiskl padesát a odeslal. To mě bavilo asi nejvíc.
— Jak funguje spolupráce v rámci DrukArmy mezi Ukrajinou a zahraničními huby? Pokud se nemýlím, zapojilo se asi třináct zemí?
— Myslím, že už je to devatenáct hubů. Ne v každé zemi, kde jsou tiskaři, ale hub je v podstatě logistické centrum. Tisknout se dá kdekoliv a pokud má daná země pobočku Nové pošty, dá se posílat přímo přes ni. Jakmile dokončíte zakázku, systém vám ukáže příjemce – vidíte jméno i adresu. Balík pak můžete zanést třeba na pobočku Nové pošty v Praze na Florenci a ten se doručí.
Takže zapojit se může v podstatě kdokoliv odkudkoliv, odkud jde posílat. Tam, kde je víc dobrovolníků, vznikne hub – jako v Česku v Brně u Jaroslava. My všichni mu své výtisky posíláme přes Zásilkovnu. On je shromáždí, přebalí do větších krabic, aby se ušetřilo místo, a pošle jednou zásilkou na Ukrajinu. Tam se to dál distribuuje.
Znám třeba tiskaře ze Slovenska – ti vlastní hub nemají, takže posílají buď do Brna, nebo přímo na Ukrajinu.
— Je důležité, aby byly výrobky kompatibilní a spolehlivé. Jak se zajišťuje kontrola kvality?
— Nedostáváme jen samotný soubor, ale i popis parametrů, které je třeba nastavit v programu typu slicer. Ten popis je univerzální, protože nikdo neví, jaký konkrétní software kdo používá.
Slicer je program, který převádí 3D model na instrukce pro tisk – rozděluje model na vrstvy, určuje vnitřní výplň, přidává podpory pro převislé části, které by tiskárna bez nich nezvládla.
Podle instrukcí si nastavíme parametry, vytiskneme zkušební kus a pak dostaneme návod, jak kvalitu ověřit. Někdy se má výrobek zkusit zlomit prsty, jindy změřit posuvným měřidlem nebo otestovat jeho pevnost.
Pošleme fotky nebo video a zadavatel vyhodnotí, zda je kvalita vyhovující. Teprve pak tiskneme celou sérii, odesíláme ji a po doručení nám kurátor udělí hodnocení – podobně jako v Uberu, od jedné do pěti hvězdiček. Aby člověk mohl pokračovat, musí mít průměr alespoň čtyři nebo čtyři a půl. Pokud je nižší, řeší se to individuálně. Já mám zatím 4,9.
Pokud se mi nějaký kus nepovede, vůbec ho neposílám. Když je jen mírně nedokonalý, dám ho do zvláštního sáčku s označením „nižší kvalita“ a přidám ho navíc k objednávce. Například padesát kusů je základ, plus pár navíc. Ať si příjemce na místě rozhodne, jestli je použije. Takto funguje kontrola kvality – přes zpětnou vazbu a hodnocení.
— Popisujete tedy síť, kde máte i přímý kontakt se zadavatelem. Víte, kam výrobky jdou a k čemu slouží?
— Do určité míry ano, ale ne všechno je potřeba vědět. Vidíme region a adresu osoby, která zakázku vytvořila. Nemusí to být přímo voják – často je to někdo, kdo má převzetí zásilky na starosti. Každá zakázka má svého kurátora, obvykle s kontaktem třeba na Telegramu, někdy pod přezdívkou. Pokud je pochybnost o kvalitě nebo kompatibilitě, dá se mu napsat přímo.
Mně se třeba jednou stalo, že součástka úplně neseděla – STL soubor nebyl ideální. Poslal jsem fotku a odpověď zněla: „Tiskněte tak, jak to je.“ Jakmile tedy zakázku přijmete, vzniká možnost přímé komunikace.
— Web tedy funguje jako objednávkový systém s hodnocením. Kdo za tím vším stojí, kdo je autorem té myšlenky?
— Hlavním iniciátorem je Jevhen Volnov, přezdívaný „Žeka“. Dříve byl známý jako youtuber vystupující pod jménem Major Čornobajivka. Je to právě on, kdo tuto iniciativu založil. Na webu je jeho kontakt pod přezdívkou @Volnov. Projekt dokonce získal ocenění – druhé místo v kategorii IT iniciativ na podporu armády.
Celé to funguje jako malý „Amazon“. Má to řadu chytrých funkcí: když zaregistrujete svou tiskárnu, systém vám ukáže jen zakázky, které je schopná zvládnout. Pokud je nějaký díl větší, než vaše technika umožňuje, vůbec se vám nezobrazí. Dá se filtrovat i podle typu filamentu, protože ne každý materiál má každý k dispozici.
Nikdo vás nenutí zakázky brát – sami si určujete, kolik chcete tisknout. Po přijetí zakázky se spustí časovač. Když nestíháte, systém vás upozorní. Pokud nereagujete, úkol se uzavře a může ho převzít někdo jiný. Nezáleží na tom, kdo to vytiskne – důležité je, aby se díl dostal na frontu. Když někdo dlouho neodpovídá, zakázka se prostě předá dál.
— Musí být člověk technicky zdatný, aby se mohl zapojit?
— Nemusí. Já technik nejsem a rozhodně nejsem žádný kutil. Samotný proces není složitý. Technicky zdatní lidé to mají samozřejmě snazší – když se mi něco pokazí, vezu tiskárnu do servisu. Oni si koupí součástku a opraví ji sami.
Používáme běžné domácí tiskárny dostupné široké veřejnosti. Tisknout může v podstatě kdokoli. Technicky zkušenější lidé si tiskárny upravují nebo vylepšují, to já nedělám. Ale pro samotný tisk technické vzdělání potřeba není.
— Může si člověk tiskárnu někde půjčit, nebo si ji musí koupit a tisknout na vlastní náklady?
— Všichni fungujeme jako dobrovolníci – na vlastních tiskárnách, za vlastní elektřinu a materiál. Občas pomohou s filamentem sponzoři, ale většinou si ho kupujeme sami. Stejně tak je dobrovolnický i náš čas.
Existují případy, kdy lidé tisknou v práci – zaměstnavatel jim to dovolí. Například když se tiskárna používá na prototypy a zrovna není vytížená, dá se využít i pro DrukArmy. Oficiální „půjčovna tiskáren“ ale neexistuje.
Každý tiskař si také může sám zorganizovat sbírku, třeba na filament. Na Ukrajině existuje oficiální sbírka DrukArmy, v zahraničí lze vytvořit lokální iniciativu nebo fond. Centrálně ale organizace materiálové náklady nezajišťuje.
— Pokud tedy někdo nemůže nebo nechce tisknout, ale přesto chce pomoci – jaké má možnosti?
— Obvykle informace šíříme mezi lidmi, kteří už 3D tiskárnu mají, nebo je motivujeme k její koupi — je to obecně užitečná technologie, nejen pro armádu. Existují i jiné organizace, například ty, které tisknou protézy rukou. Po válce se možná budeme věnovat i tomu. Pokud ale někdo tisknout nemůže, může přispět finančně. Máme stránku na Donio, kde je možné darovat peníze — veškeré prostředky jdou výhradně na filament. Náš čas, tiskárny i elektřinu si zajišťujeme sami. Rodinný rozpočet ale umožňuje koupit jen omezené množství materiálu, takže každý příspěvek znamená, že můžeme vytisknout víc.
— Jak se v Česku formovala komunita DrukArmy?
— Nebyl jsem u úplného začátku. Když jsem se přidal, bylo už asi dvacet tiskařů, i když ne všichni byli aktivní.
Český hub už existoval a právě jeho organizátor Jaroslav mě seznámil s dalšími lidmi. Přibližně v té době — bylo to v srpnu loňského roku — založil facebookovou skupinu. Když jsem se připojil, bylo nás tam zhruba šestnáct. Pak vyšel článek na serveru Forum24, rozhovor se mnou, a po té publikaci se přidalo asi osmdesát lidí. Ne všichni začali tisknout, ale komunita se rozrostla.
Psali jsme také do facebookových skupin 3D tiskařů a do ukrajinských komunit. Dnes je nás zhruba dvě stě. A když o nás napsal Jiří, který působí na jižní Moravě, a informace se rozšířila do dalších skupin, dostali jsme se přes pět set členů na Facebooku. Aktivně tiskne zhruba pětašedesát lidí.
— Ano, pamatuji si, že jste ještě před rokem psal, že skupina má jen sedmnáct členů. Je skvělé slyšet, že je vás dnes přes pět set.
— Ano, aktuálně je nás 523.
— To je skvělé. Dá se říct, že jste se stal jedním z hlavních propagátorů projektu v Česku.
Chtěl jsem tisknout a to byl jeden z důvodů, proč jsem se 3D tisk naučil. Pro Česko to dává velký smysl — je tu hodně lidí s tiskárnami, díky značce Prusa a také díky covidu, kdy se masově tiskly ochranné štíty. Je to rozšířená technologie a jsme technicky zdatná společnost. Navíc je pro nás 3D tisk dražší než v Asii, takže lokální výroba má význam.
Naučil jsem se tisknout a teď o tom neustále mluvím s ostatními, vyzývám je, aby se přidali, a pomáhám s dotazy. Kdybych jen říkal „existuje skvělá iniciativa“, ale sám jí nerozuměl, nefungovalo by to.
— Jak se Češi staví k tomu, že se u nás tisknou součástky na podporu ukrajinské armády?
— Různě. Snažíme se komunikovat citlivě. Když zveřejňujeme výzvy v ukrajinských skupinách nebo v komunitách, které Ukrajinu podporují, problém nebývá. Tam je spíš otázka, že lidé nemají tiskárny.
Když ale píšeme do skupin 3D tiskařů, otevřeně se k zapojení přihlásí jen jednotlivci. Kromě nich mi ale další tři napíšou soukromě: „Vysvětli mi, jak to funguje, chci se přidat.“ Postupně jsem pochopil, že nemá smysl se tím trápit — kdo chce, ten se zapojí, ostatní to prostě ignorují.
— Stává se, že musíte něco sami upravovat nebo vylepšovat — třeba tiskové modely? A s jakými technickými problémy se setkáváte nejčastěji?
— Sami nic nevyvíjíme, i když zapojit se do vývoje možné je — většinou ale na ukrajinské straně. Právě ukrajinské jednotky posílají konkrétní požadavky a vědí, co je potřeba změnit nebo zlepšit. Mají bojové zkušenosti, zatímco my tady často nevidíme, co přesně v terénu nefunguje.
Byl například jednoduchý, ale výmluvný případ: anténa Starlink. Když se trochu ohnula, praskla, a nová je drahá. Kluci přišli s nápadem vytisknout malý plastový ochranný kryt, který anténu chrání před poškozením. Je to drobnost, ale šetří velké peníze. My tiskaři v zahraničí takové detaily často nevidíme a neznáme celý kontext.
Vím ale, že například Žeka Volnov, zakladatel DrukArmy, vyzýval technicky zdatné lidi, aby se zapojili i do vývoje. Jsou to ale spíše individuální případy.
Co se týče technických problémů, jsou úplně běžné — jako u každého 3D tiskaře. Radíme si navzájem ve facebookové skupině. Já měl třeba potíže se závity: nebyly dostatečně přesné, protože tisk probíhá po vrstvách a hrany se mírně slévají. Pomůže snížit rychlost tisku nebo výšku vrstvy, pak je závit přesnější.
Takové drobnosti řešíme společně. Kdo už tiskl stejný díl, podělí se o nastavení, pošle fotky a ostatní z toho těží. Jsou to typické problémy 3D tisku, nic výjimečného.
— Jaké příběhy nebo zkušenosti vás nejvíc motivují pokračovat a dávají vaší práci smysl?
— Nemám jeden konkrétní příběh. Občas ale vojáci přes portál pošlou fotografie, jak naše díly používají — obličeje jsou samozřejmě rozmazané, ale je vidět, že to funguje. Někdy nejde ani o vojenské věci, ale o zakázky pro zdravotníky, například krabičky na zkumavky s krví nebo kontejnery na léky. Materiál, ze kterého tiskneme, není natolik pevný, aby se z něj daly vyrábět třeba turnikety.
Když ale vidíte, že objednávek přibývá a že se stejné díly objednávají opakovaně, znamená to, že jsou opravdu potřeba. A někdy kurátoři napíšou: „Děkujeme, tisk je kvalitní, hodně nám to pomáhá.“ To mi stačí. Vidím, že je to užitečné, a nepotřebuji znát celý příběh nebo celý řetězec.
— Na vašem stánku jsem viděla předměty připomínající rakety. Jak ale vím, existují určitá omezení — není možné posílat nic, co připomíná zbraň. Jak se to řeší?
— Ano, portál na to výslovně upozorňuje. A myslím, že je to i způsob, jak se autoři projektu právně chrání.
Ze zahraničí není možné tisknout ani posílat předměty, které připomínají zbraň, protože by to mohlo být v rozporu s legislativou konkrétní země. Na webu je proto zvláštní sekce „mezinárodní zakázky“, kde se takové věci vůbec nevyskytují. Pokud tam ale zrovna nejsou žádné aktuální úkoly a člověk má filament a chce tisknout, může si vzít zakázku z běžné sekce. Je to ale na vlastní riziko tiskaře — nikdo ho k tomu nenutí.
DrukArmy k tisku takových věcí nevyzývá a ani to nedoporučuje, protože zásilka může být zastavena na celnici. Někteří lidé dokonce vozí vytištěné díly k hranici osobně — opět na vlastní odpovědnost. Kdo nechce tisknout vojenské součástky, může se soustředit jen na zdravotnické nebo technické zakázky.
— V poslední době se objevily útoky dronů Šáhid dokonce i v Polsku a Dánsku. To už jsou projevy hybridní války. Jak si myslíte, že se tato situace může dál vyvíjet?
— To je složitá otázka. Především je potřeba říct, že hybridní útoky nezačaly teď. Vzpomeňme si: ještě před začátkem plnohodnotné války vybuchl v Česku muniční sklad ve Vrběticích. Byly tam uložené zbraně patřící bulharskému obchodníkovi a, pokud si dobře pamatuji, další jeho sklad vybuchl i v Bulharsku. Myslím, že všem bylo jasné, kam by tyto zbraně směřovaly, kdyby nevybuchly. Už tehdy šlo o přípravu ze strany Ruska — systematicky ničilo potenciální dodávky, které mohly skončit na Ukrajině.
A ještě jedna věc: ruské velvyslanectví v Česku bylo dlouhodobě největší v zemi — asi 140 lidí. Víc než americké, německé a čínské dohromady. Dokonce i učitelé ruštiny na ambasádě měli diplomatické pasy. Hybridní válka tedy probíhá už dlouho, jen se o ní dnes mluví otevřeně.
Myslím si, že Rusko teď nemá zdroje na útok proti další zemi. Zároveň ale vidíme určitý vzorec: přibližně každých sedm let přichází nová agrese — Čečensko I, Čečensko II, Gruzie, Ukrajina I, Ukrajina II. Mezitím se Rusko jednoduše připravuje.
Nejdůležitější je tedy naše reakce. Před invazí v roce 2022 provádělo Rusko „testovací“ provokace a reakce Západu byla slabá. Moskva pochopila, že Evropa nebude reagovat, protože se bojí zůstat bez plynu. A tehdy se rozhodli zaútočit.
Pro kontext: pracuji v energetice. Rusko začalo s manipulací plynem už v únoru 2021. Potvrzovali to i představitelé společnosti ČEZ. A samotná invaze přišla pět dní po skončení olympiády v Pekingu — uprostřed topné sezóny, kdy byla Evropa nejzranitelnější.
Dnes Rusko, znovu opakuji, nemá kapacity na nový rozsáhlý útok. Ale je možné, že připravuje provokaci proti zemím NATO, aby pak mohlo tvrdit, že „neprohrálo s Ukrajinou, ale s NATO“. To nelze vyloučit. Proto bychom se měli chovat jako pobaltské nebo skandinávské země: posilovat obranu, rozvíjet armádu, modernizovat technologie a odrazovat agresora ještě dřív, než se rozhodne zaútočit.
— Jakou roli podle vás hrají Ukrajinci v Evropě během války?
— Pokud jde o Ukrajince v Česku, velmi si vážím každého, kdo Ukrajinu podporuje. Zároveň ale vidím i lidi, kteří prostě chodí z práce domů a zůstávají stranou. Chtěl bych je vyzvat: zapojte se. Každý může pomoci po svém — někdo tiskem, jako já; někdo dobrovolnictvím; někdo finančně; někdo uměním nebo benefičními akcemi. Každý příspěvek má smysl.
V EU a V. Británii žije asi 500 milionů lidí, v Rusku 140 milionů. Pokud každý Evropan pomůže alespoň trochu, ekonomicky zvítězíme.
Jsme silnější a bohatší. Chybí jen motivace. A jsem velmi hrdý na Česko: od 1. ledna 2025 se úplně odstřihlo od ruského plynu a od 14. Března 2025 i od ruské ropy. Ne všechny země to dokázaly.
Cesta je tedy jasná: bojkot ruských firem, které platí daně Kremlu (například Raiffeisenbank), a podpora Ukrajiny jakýmkoli možným způsobem.
— Jak dobrovolnictví změnilo váš život nebo pohled na svět?
— Neřekl bych, že mě zásadně změnilo. Spíš mi přineslo vnitřní klid. Vidím, jak strašný je ten konflikt. A kdybych zůstal stranou, nikdy bych si to neodpustil. Teď ale vím, že když na Ukrajině zuřila válka, neseděl jsem se založenýma rukama. Každý den jsem tiskl, posílal, pomáhal.
Dává mi to pocit, že se jednou budu moci sám sobě podívat do očí a říct: „Nemlčel jsi.“ Dělám to proto, že věřím, že je to správné.
— Jak se mohou lidé k DrukArmy připojit, krok za krokem?
— Jedna věc je, když člověk ještě netiskne. V tom případě samozřejmě potřebuje tiskárnu — výběr je zcela na něm. Projekt DrukArmy nic nepředepisuje. Ze zkušenosti ale víme, že nejčastější jsou dvě značky: česká Prusa a čínská Bambu Lab. Často se objevuje i Ender. Vidíme to z fotografií a z registračních formulářů. Existuje ale samozřejmě řada dalších modelů.
Jakmile máte tiskárnu, zaregistrujete se na webu. Stačí minimum údajů — jméno a e-mail. Poté zaregistrujete tiskárnu a systém vám zobrazí zakázky, které jsou kompatibilní s vaším zařízením. Jakmile je tiskárna zaregistrována, objeví se první úkoly. Můžete si vybrat ten, který vám vyhovuje, a začít tisknout.
Máme také podrobný návod, který posíláme lidem, kteří se připojí přes naši facebookovou skupinu pod názvem DrukaArmy CZ pro tiskaře a skupinu DrukArmy Česká republika pro příznivce nebo nám napíšou přímo. Všechno je tam vysvětlené krok za krokem. Kdo se ale rád učí metodou pokus–omyl, zvládne to i bez instrukcí.
Je tu ještě jeden důležitý moment: nováčci zpočátku vidí jen část zakázek. Jakmile vytisknou a odešlou přibližně pět kilogramů dílů, zpřístupní se jim celý seznam. Je to jakési zkušební období, které slouží ke kontrole kvality. Pak už vidíte všechny dostupné úkoly — já jich mám momentálně kolem osmdesáti.
— A funguje to jako automatická rezervace? Nebo jsou nějaká omezení, třeba když už je dílů dost?
— Systém funguje podobně jako rezervace hotelu. Otevřete zakázku a vidíte základní informace: velikost dílu, typ filamentu, úroveň složitosti, naléhavost, minimální počet kusů. Pokud vám vše vyhovuje — máte potřebný materiál, víte, že to zvládnete a že není nutné nic pájet nebo skládat — kliknete na „Vzít do tisku“.
Vnitřní část portálu je dostupná pouze v ukrajinštině a angličtině, zatímco veřejná část webu je přeložena do několika jazyků, včetně češtiny.
Po kliknutí se zobrazí detailní popis projektu, fotografie, videa, instrukce ke kontrole kvality, tiskové soubory i kontakt na kurátora.
Soubor si stáhnete, otevřete ve svém sliceru, nastavíte parametry podle instrukcí a vytisknete zkušební kus. Ten je potřeba vyfotit a nahrát ke kontrole. Jakmile kurátor potvrdí, že je vše v pořádku, můžete tisknout minimální množství nebo i více.
Pro začátek je lepší volit jednoduché, jednokomponentní díly — bez lepení, skládání nebo odstraňování podpěr. Čím jednodušší, tím lépe. S rostoucími zkušenostmi se lze pustit i do složitějších zakázek.
Po dokončení nahrajete fotografie hotových dílů a portál vygeneruje QR kód, který se přiloží do balíku.
Odeslání je možné několika způsoby:
- přes Zásilkovnu (na adresu koordinátora, například Jaroslava z Brna),
- přes Novou poštu, pokud to instrukce umožňují,
- nebo prostřednictvím dobrovolníků, kteří zásilky vozí přímo na Ukrajinu.
Po odeslání se vám po čase započítají „kilogramy“ a e-mailem přijde hodnocení — tedy potvrzení, že práce byla přijata. Systém také posílá upozornění na termíny a nové zakázky. Pokud tisknete stejný projekt opakovaně, kontrola kvality už není potřeba a můžete rovnou tisknout bez zkušebního kusu.
— Přeji vám hodně úspěchů — taková dobrovolnická práce má skutečně smysl.
— Děkuji. Čím víc nás bude, tím lépe — a tím klidnější budeme mít svědomí.
