Tento článek vychází z výsledků studie „Ancient DNA connects large-scale migration with the spread of Slavs“, (Gretzinger et al., Nature, 2025). Autoři spojili historické prameny, archeologická data a nejnovější metody analýzy DNA, čímž vytvořili dosud nejucelenější a nejdůkladnější výzkum v této oblasti. Na základě těchto dat se pokoušíme odpovědět na otázku, která byla po dvě poslední století předmětem vášnivých sporů o původ a příčiny šíření slovanských kmenů Evropou v raném středověku, a zároveň vyvrátit některé imperiální narativy o údajném společném původu Ukrajinců a Rusů.
Z vědeckého hlediska je třeba pojem „Slované“ používat s opatrností. Tento termín nabyl zvláštního významu zejména v 19. a 20. století, kdy se objevily ideje slovanského nacionalismu a panslavismu a kdy byl aktivně využíván v ideologii Ruského impéria. Západní sousedé Slovanů k nim často přistupovali s předsudky a považovali je za „kulturně méně vyspělé“, přičemž i toto vnější hodnocení posilovalo pocit slovanské sounáležitosti. Právě proto autoři studie pracují s komplexem různých zdrojů: písemnými zmínkami, archeologií (zejména pražsko-korčackou kulturou), lingvistickými rekonstrukcemi a nakonec genetikou. Klíčovým přínosem výzkumu je analýza 555 starověkých genomů, která umožnila sledovat rozsáhlé genetické změny ve střední Evropě mezi 6. a 8. stoletím.
Formování genetického jádra Slovanů a příčiny jejich rozšíření
Studie ukazuje, že přibližně kolem roku 1000 př. n. l. se na území mezi dnešním jižním Běloruskem a severní Ukrajinou vytvořil stabilní genetický komplex, jenž se později stal jádrem slovanské populace. Vznikl smíšením místních baltských populací (se silnou složkou lovců-sběračů a stepních nomádů) se zemědělským obyvatelstvem střední a jihovýchodní Evropy. Právě tento „slovanský“ genofond se stal základem rozsáhlého osidlování v 6.–8. století.
Podstatné je, že na rozdíl od jiných velkých migračních procesů v evropských dějinách, kde se pohybovaly převážně mužské vojenské skupiny, neměly slovanské migrace charakter čistě dobyvačných tažení. Na přesunech se podíleli muži i ženy v přibližně vyrovnaných poměrech. To potvrzují analýzy autozomálních i pohlavních chromozomů: genetické stopy mísení nevykazují převahu ani mužské, ani ženské linie. Tento vyvážený obraz svědčí o rodinném charakteru migrací, kdy se přesouvaly celé komunity, nikoli o dobyvačném podmanění spojeném s násilím.
Neméně důležitá je odpověď na otázku: proč právě tehdy a proč směrem na západ? Území střední Evropy po zániku Římské říše prošlo výrazným vylidněním. Masové přesuny Gótů, Vandalů a dalších germánských kmenů ve 4.–5. století zanechaly po sobě krajinu s řídkým osídlením a slabou politickou organizací. Římská infrastruktura upadala a místní komunity často zanikaly nebo se asimilovaly s novými migračními vlnami. Tato demografická prázdnota vytvářela volné niky pro nové osadníky. Slovanské komunity z oblasti mezi Dněprem a Pripjatí měly dostatečný populační potenciál i organizační schopnosti, aby tyto země osídlily a hospodářsky využily.
Rozsah a charakter migrací
Rozšíření Slovanů v 6.–8. století patří k největším migračním vlnám v evropských dějinách. Analýza DNA ukazuje, že nejméně dvě hlavní vlny vycházely z oblasti mezi jižním Běloruskem a severní Ukrajinou: jedna směřovala severně od Karpat do Polska a východního Německa, druhá na jih, do oblasti Balkánu a Panonie. V různých regionech dosahovala míra nahrazení místního obyvatelstva 60 až 90 %, což svědčí o mimořádném rozsahu tohoto procesu. Zároveň však archeologická i genetická data ukazují, že nešlo pouze o přesuny jednotlivých kmenů, ale o migraci velkých komunit, které se usazovaly a vytvářely zcela nové sociální krajiny.
Zvláštní pozornost si zaslouží sociální rozdíly mezi předchozími obyvateli střední Evropy a nově příchozími Slovany. Zatímco v období pozdní antiky měly komunity často pestré složení bez jasně vymezených rodových struktur, Slované přinesli odlišný princip organizace.
Jejich sídla byla budována kolem velkých patrilokálních rodů: muži zůstávali v rodné vesnici, zatímco ženy přicházely zvenčí. To dokládají vícero-generační rodokmeny zjištěné na pohřebištích ve východním Německu. Současně se Slované vyhýbali blízkým příbuzenským sňatkům, což svědčí o existenci sociálních regulačních mechanismů.
Taková struktura činila komunity stabilními a soběstačnými, umožňovala kolektivní osidlování nových území a vytvářela pevný základ pro šíření jazyka i kultury. A co je klíčové — tyto migrace nenesly znaky klasického vojenského dobytí: Slované nepřicházeli jako ničivá síla, nýbrž osidlovali opuštěné nebo řídce obydlené prostory a kladli základy nových společenství.
Důsledky pro současnost
Studium starověkých slovanských genomů neotevírá pouze minulost, ale pomáhá také porozumět přítomnosti. V diskusní části studie badatelé ukazují, že slovanská expanze v 6.–8. století zanechala výraznou stopu v genetické mapě Evropy. Současní Ukrajinci, Bělorusové a Poláci nesou největší podíl téhož „slovanského jádra“, které se formovalo na územích mezi Dněprem a Pripjatí již v době železné.
V Německu je tento genetický podíl zvlášť výrazný u Lužických Srbů, kteří si uchovali více než 80 % této dědičné složky, zatímco mezi německým obyvatelstvem Saska činí přibližně 40 % — což je výsledek mnohasetleté germanizace. Tato data potvrzují, že Slované nebyli periferním „mladým“ národem, jak se je někdy snaží vykreslovat ideologizované narativy. Naopak se stali jedním z klíčových činitelů formování současné Evropy a zanechali stopu nejen v jazyce a kultuře, ale i v genetickém kódu milionů lidí.
Zároveň vědci zdůrazňují, že pojem „Slované“ nikdy neoznačoval homogenní celek. Nešlo o monolitický národ, nýbrž o síť komunit, které spolu navzájem i s jinými kulturami intenzivně interagovaly. Jejich síla spočívala právě ve schopnosti adaptace, integrace okolních skupin a současně v uchování vlastní základny. Tento vyvážený model vysvětluje, proč se Slované dokázali tak rychle rozšířit a proč jejich jazyk a kultura vytlačily starší kulturní vrstvy. Pro současnost je klíčové pochopení toho, že slovanské dědictví je především historií tvoření, nikoli podmaňování. Právě tato charakteristika z něj činí důležitý rámec pro nové promýšlení národních identit ve střední a východní Evropě.
Závěry
Výsledky tohoto výzkumu odstraňují jedno z hlavních pokušení minulého století — využívání „slovanské jednoty“ jako nástroje imperiální politiky. Ruské impérium a později Sovětský svaz budovaly projekt panslavismu jako zástěrku pro podmanění sousedních národů. Pod hesly „ochrany bratrských národů“ Moskva systematicky přivlastňovala jejich historii, mazala lokální identity a proměňovala pojem „Slované“ v politickou nálepku. Současná ruská agrese proti Ukrajině je přímým pokračováním této linie: pod záminkou „historické sounáležitosti“ se legitimizuje okupace, násilí a genocida.
Vědecké důkazy však vypovídají o něčem zcela jiném. Slované nebyli „mladšími bratry“ ani přívěskem jakékoli velké říše. Jejich rozšíření mělo rodinný a převážně mírový charakter a probíhalo prostřednictvím komunit, které vytvářely nové sociální struktury, nikoli prostřednictvím dobývání. Přinášeli model organizace založený na rodu, vzájemné podpoře a integraci bez agresivního násilí. Tyto skutečnosti zbavují smyslu jakékoli imperiální interpretace slovanské minulosti.
Dnes, kdy jsou Ukrajinci vyháněni ze své země pod záminkou vykonstruovaných „historických práv“, kdy je Bělorusko fakticky pod okupací a kdy se v Polsku a Česku antiukrajinská rétorika stává nástrojem volebních kampaní, je důležité připomenout: skutečné slovanské dědictví nespočívá v podmanění, ale v obnově a adaptaci. Myšlenka panslavismu, kterou se Rusko snažilo ospravedlnit agresi proti Ukrajině, ztrácí jakékoli opodstatnění. Nejnovější vědecká data ukazují, že slovanská jednota nevznikla skrze násilí ani díky centralizované říši, nýbrž prostřednictvím rovnoprávného soužití a sdílené zkušenosti migrace.
Kulturní příbuznost a politika méněcennosti
Navzdory tomu, že se Slované formovali jako síť samostatných komunit, existoval mezi nimi trvalý pocit příbuznosti, založený na blízkosti jazyků, podobných sociálních modelech a společné zkušenosti rozšiřování do nových oblastí. Právě tato kulturní blízkost pomáhala překonávat výzvy nových území a činila ze Slovanů jeden z nejdynamičtějších civilizačních okruhů středověké Evropy. Tento rys je patrný dodnes — v tradicích, folkloru, mytologii i v mentálních vzorcích, které lze snadno rozpoznat mezi slovanskými národy od Balkánu po Balt.
Tato síla se však zároveň stala slabinou. Západní Evropa po staletí vytvářela obraz Slovanů jako „méně civilizovaných“ či „zaostalých“, čímž jim vnucovala komplex méněcennosti.
Od středověku až do novověku lze v textech i politických strategiích sledovat snahu oddělit Slovany od „pravé Evropy“, vykreslit je jako druhořadé, a tím snadněji ovladatelné a dělitelné mezi impéria. Tento komplex se částečně internalizoval a proměnil se ve vnitřní pochybnosti a neustálý boj o právo na vlastní hlas.
Úkolem současnosti je jiný přístup: znovu promyslet toto zděděné zatížení a pochopit, že Slované nikdy nebyli periferií. Od samého počátku byli tvůrci vlastní historie, schopní osidlovat nové země bez dobývání, vytvářet stabilní komunity a mírovou cestou ovlivňovat evropský prostor. Právě toto uvědomění umožňuje překonat cizí imperiální schémata a znovu získat skutečnou historickou subjektivitu.
