Tentokrát publikujeme rozhovor, který proběhl během veřejného setkání českých aktivistů a dobrovolníků pomáhajících Ukrajině ve válce proti ruské agresi. Vedl jej již našim čtenářům známý aktivista Ladislav Vrtiš a jeho partnerkou v dialogu byla česká dronařka vystupující pod přezdívkou „Radouh“. Její hlas představuje pohled zevnitř komunity, která svou aktivní účastí reálně mění průběh války.
Rozhovor pokrývá široké spektrum témat: od technických detailů výroby a přeprogramování FPV dronů přes otázky důvěry mezi dobrovolníky, armádou a státem až po jemný, vytříbený humor obou účastníků. Radouh vysvětluje specifika použití optických vláken na bojišti a také to, čím se liší „drony Nemesis“ v českém a ukrajinském pojetí. Mluví jednoduše, technicky přesně a lidsky otevřeně, a ukazuje, že i ten nejmenší stroj – třeba obyčejný Mavic – se může stát zbraní, pokud ho ovládá motivovaný člověk.
— Dostali jsme hodně technických dotazů, tak je, Radouh, pojďme vzít jeden po druhém. První otázka se týká výroby rámů a řízení FPV dronů.
— My je sami nevyrábíme — i když to samozřejmě umíme. To má na starosti technické oddělení. K nám už drony přicházejí hotové a my je jen přeprogramujeme na potřebné frekvence. Jinými slovy, všechno závisí na konkrétním modelu, protože se od sebe liší.
— Takže dostáváte hotové série dronů — něco jako paletu s deseti kusy?
— Ano, máme partnerské organizace, které zajišťují dodávky. Například v Česku skvěle funguje iniciativa Drony Nemesis — oblíbený projekt paní Černochové, která se opravdu snaží, aby naše armáda byla bojeschopná. A to je fakt super. Posílají velké série různých dronů.
Problém je v kompatibilitě: hrozně bychom chtěli, aby byly všechny stroje standardizované, pak by se jen měnily frekvence. Jenže realita je taková, že s každou dodávkou se musíš učit něco nového. Některé mají autopilota, jiné ne; někde je optický systém, jinde chybí. A často se stane, že si na nějaký model teprve zvykneš, naučíš se s ním pracovat, dokonce si ho oblíbíš — a hotovo, už se nedodává.
— Zajímá mě třeba tohle: dostávají se k vám někdy ty drony Nemesis?
— My jsme nebyli Nemesis podporováni přímo, ale třetí útočná brigáda, pod kterou teď spadáme, ano. Takže dnes už je možné, že s drony z této iniciativy skutečně pracujeme.
Mimochodem je důležité upřesnit: když se řekne „drony Nemesis“, Ukrajinec si představí něco úplně jiného než Čech. V Česku je to občanská iniciativa dodávající FPV drony. Zatímco „dron Nemesis“ v ukrajinském chápání je velký útočný stroj řízený přes Starlink, který lze ovládat klidně z Kyjeva nebo z Prahy. A to je jeho výhoda — možnost operací odkudkoli.
Takže pozor na záměnu: jde jen o shodu názvů. Ale díky nové struktuře armádních sborů se dnes s drony od iniciativy Nemesis můžeme setkávat i v naší práci.
Padla tu ještě otázka na optické vlákno. To se dnes používá hodně — dřív také, ale méně. Je to skvělá technologie. Když potřebujete letět hlouběji do lesa, analogové spojení tam už nefunguje, zatímco s optickým vláknem můžete prozkoumávat i budovy.
Zajímavé je, že když se tato možnost objevila, začali ji současně zkoumat Ukrajinci i Rusové. Ukrajinci tehdy tu myšlenku v podstatě opustili a vsadili na autopilota, zatímco Rusové ve vývoji pokračovali a na čas se dostali napřed. Dnes ale Ukrajina v oblasti optiky rychle dohání a v některých směrech je už dokonce lepší.
— Rád bych se zeptal — pokud můžu — na dodávky dronů od ukrajinského státu.
— Například Serhij Sterněnko říká, že když se státní drony dostanou na frontu, jsou už zastaralé. U FPV dronů si to ale nemyslím. U téhle technologie skoro není co zastarávat.
Maximálně jde o frekvence používané v konkrétním sektoru, ale ty se dají snadno změnit nebo se prostě chvíli počká. U nás se třeba frekvence téměř neměnily. Takže to se asi týká spíš jiných typů techniky, ale u FPV dronů je riziko zastarání malé. Nakonec se pořád vracíte k podobným technickým řešením.
— Mimochodem, létala jsi s drony už dřív, nebo ses to naučila až na frontě?
— Dlouho jsem pracovala v Rusku a tam jsem s drony létala.
— A chceš se k tomu vrátit?
— Ano, asi se vrátím. Myslím, že si ještě do Ruska s dronem zaletím.
— Můžu se zeptat — jaké máš vzdělání?
— Jsem geofyzik. Doktorát jsem ještě nedokončila — v poslední době na to nebyl čas. Ale teď ho asi budu muset dodělat. Když ne, tak se nic nestane.
Zkoumala jsem třeba tunguzský region — hodně jsem tam létala s dronem. Studovala jsem vývoj ekosystému po pádech meteoritů, diagnostické znaky impaktních událostí a podobně. A k tomu je pohled shora ideální.
— To ale nebyly FPV drony, že?
— Ne, obyčejné Mavicy. Ve válce jsem s FPV zatím nelétala.
— A co jsou ty „impaktní události“?
— To je jiné téma, ale určité zákonitosti jsou všude podobné — když se člověk dívá pozorně.
— Můžeš ještě trochu vysvětlit to optické vlákno? Představuju si, že když se za dronem táhne kilometr kabelu, někde se zachytí — a co pak?
— Nic hrozného. Cívka s kabelem je přímo na dronu. Letí a postupně si vlákno odvíjí. Když se kabel někde zachytí, dron prostě táhne dál — nevadí to. Proto ten systém skvěle funguje v lese.
— A když je potřeba obletět něco ze strany, nezamotá se to?
— Ne, nevrací se to. Jakmile je jednou odvinuté, je hotovo.
— Existuje proti těmto dronům s vláknem nějaká obrana?
— Ano, nejlepší obrana je AK-47. Viděla jsem, že se někdy používají i brokovnice — a to je úplně ideální. Proti samotnému vláknu se ale dělá něco těžko. Vtipkovala jsem, že by se dalo zapálit všechno kolem a vytvořit si „ohnivý štít“, ale to už máš jiné problémy.
Vlákno dobře snáší tah, ale špatně ohyby — když ho zlomíš, je křehké jako skleněné vlákno.
Zatím neexistují hotová řešení proti tomuto typu dronů, ale vývoj probíhá — my se ho zatím neúčastníme. To je spíš práce pro vývojová oddělení.
— Mám logistickou otázku. Každý dron má velkou baterii, zhruba o objemu litru. Kdo ty baterie vyrábí? Existují výrobci mimo Čínu? To je přece bezpečnostní otázka pro celou Evropu.
— Bohužel ne. Pokud mluvíme o jednotlivých článcích, zhruba 90 % pochází z Číny. Dá se najít pár malých dodavatelů, ale hned to výrazně zdraží.
Problém nejsou jen baterie: prakticky veškerá elektronika je čínská.
A to vytváří další problém — dvojí kvalitu. Často si říkáme: „Proč ruské drony létají dál, mají lepší stabilitu?“ A pak člověku dojde, že možná Čína dodává jim vyšší kvalitu než nám.
I když je možné, že jsme prostě nešikovní (usmívá se). To se těžko ověřuje. Občas rozebíráme sestřelené ruské drony, ale vzorků je málo a navíc jsou poškozené, takže srovnání není přesné.
Ale ta otázka je naprosto na místě. Totéž platí pro DJI Mavic — tyhle drony se staly základem průzkumu na frontě. Problém je, že Čína přestala dodávat Mavic 3 na Ukrajinu, ale dál je dodává Rusku. Nevím proč. Prostě nechce.
— Jestli můžu, měl bych jednu otázku. Trochu pracuji s ukrajinskou mládeží tady v Česku. A o víkendu jsem dostal dotaz. Šlo o to, co mohou lidé udělat, aby vstoupili do ozbrojených sil. Několik mladých Ukrajinců v Česku se mě ptalo, jestli tu existuje nějaký výcvik přímo pro operátory dronů. Pro mnoho z nich je problém nedůvěra k místním strukturám a strach, že když pojedou na Ukrajinu, mohou být zařazeni jinam, než chtějí. Kdyby ale mohli projít přípravou a měli záruku konkrétní specializace, souhlasili by. Takže otázka, kterou jsem v sobotu dostal: existuje v Česku jakákoli možnost projít výcvikem operátora dronů, aby byli připraveni?
— Pokud vím, tak ne, taková možnost neexistuje. Ale já bych se na to podívala z jiné strany. Chápu, že lidé možná nedůvěřují státu, nevěří, že náborový systém funguje stoprocentně, a říkají si: „Dobře, slíbí mi pozici, ale já tomu nevěřím.“ Ve skutečnosti to ale funguje.
Když člověk dobrovolně přijde na odvodní místo a řekne, že chce být dronařem nebo dělostřelcem — pokud úspěšně projde základním výcvikem a pak odborným — nikdo ho proti jeho vůli nestrčí do pěchoty. Náborový systém je spolehlivý. Kdyby nefungoval, byla by to pro Ukrajinu katastrofa.
Nedává smysl, aby to nefungovalo. Takže bych lidi spíš motivovala, aby se nebáli: prostě přijít, vybrat si brigádu, domluvit se s veliteli a jít běžnou cestou. Ale samozřejmě to znamená návrat na Ukrajinu.
— Můžu k tomu něco dodat. Když se člověk podívá třeba na web „Ptachy Maďara“, je tam formulář pro nábor na různé pozice. A mám ještě jednu otázku — jak dlouhá byla ve vašem případě příprava operátorů dronů? Bylo to něco krátkého typu „zkusil jsem si zalétat“, nebo skutečně seriózní výcvik?
— Výcvik je poměrně tvrdý, zvlášť u FPV dronů. Každá pozice má vlastní kurz a trvá určitou dobu. Třeba výcvik na Mavic se zdá jednoduchý — jako že „to je přece blbost, dala jsem ho cikánům na stavbě a už létali“.
Ale když jde o bojové použití, je to úplně jiné. Učí většinou lidé, kteří sami byli na frontě, často po zranění. Vědí, co je skutečně potřeba. Je to hodně odlišné od základního vojenského výcviku, který je spíš o tom „drž hubu“.
FPV je nejtěžší. Někomu to jde hned, někomu — jako mně — ne (protože už nejsem mladá a nevyrostla jsem na počítačových hrách). Vyžaduje to jemnou motoriku. Ale nakonec má každý typ dronu svou úroveň obtížnosti. Mavic je nejjednodušší, ale jeho operátoři jsou obvykle nejblíž frontě, takže je to nebezpečná a nevděčná práce.
A ještě něco — nelíbí se mi, jak lidé shazují operátory Maviců. V Česku se třeba často smějí, že je to banalita. Jenže podívejte se: máme brigádu „Hostré kartuze“, která měla jen Mavicy, a udělali z nich bojové drony shazující munici. Bez jakéhokoli přeprogramování, jen pomocí světelného signálu. To je geniální, jednoduché ukrajinské inženýrství. A tahle brigáda má obrovské úspěchy.
Poučení: není třeba čekat na „velký dron“, aby člověk mohl bojovat. I Mavic může být zbraní.
— Děkuji, tu informaci předám.
— Ještě dodám: hodně mladých lidí chce k dronům, protože si myslí, že je to klidná a bezpečná práce někde v týlu. Ale tak to není. I my jsme se několikrát dostali pod palbu.
Jednou nás prostě „vybombardovali“. Vedle nás umírali lidé. Utekli jsme doslova tři minuty předtím, než začal hořet náš sklad munice. Zachránilo nás jen to, že brigáda rychle zapnula radioelektronické rušení a FPV drony nás nedokázaly zaměřit. Je to život na hraně.
Ještě k výcviku. Létáme na simulátorech — většina brigád používá program Liftoff, to je ukrajinský vývoj. Kurz na simulátoru trvá týden. Za tu dobu už je vidět, jestli má člověk potenciál. Když ne, prostě ho přeřadí na jinou specializaci, ne do pěchoty.
— A poslední otázka — co byste si přála, abychom my udělali? Jako občané Česka nebo jako země.
— Těší mě, když se lidé chovají dobře ke zvířatům. A taky bych chtěla, abychom se učili odpouštět i těm, kterými dnes pohrdáme. I těm Ukrajincům, kteří utekli, i těm, kterým se tady říká „dezoláti“. Nepřátel máme dost — není třeba si vytvářet další.
Ano, štve mě, když někdo podporuje proruské politiky, ale to není důvod nenávidět celé rodiny. Nenávist nás jen rozežírá zevnitř.
