Andy Warhol (vlastním jménem Andrej Vargola) vstoupil do dějin jako kultovní umělec 20. století a zakladatel pop-artu. Jeho výrazné obrazy Marilyn Monroe, plechovek Campbell’s či lahví Coca-Coly převrátily svět umění naruby a učinily z něj legendu už za jeho života. Málokdo však ví, že tento umělecký inovátor pocházel z chudé rodiny přistěhovalců z východní Evropy a po celý život v sobě nesl dědictví svého neobvyklého původu. Rodiče Warhola – Ondrej a Júlia Vargolovi – pocházeli z karpatské vesnice Miková (tehdy Rakousko-Uhersko, dnes území Slovenska). Andy se už narodil ve Spojených státech, roku 1928 v průmyslovém Pittsburghu, v prostředí rusínské diaspory. Doma se mluvilo mateřským jazykem – rusínským nářečím (lemkovským dialektem ukrajinštiny) – a rodiče se nikdy plně nenaučili anglicky.
Rodina Vargolových žila v chudobě: první léta strávila ve vlhké a stísněné čtvrti sevřené mezi strmým svahem, řekou a železniční tratí. I po přestěhování v roce 1934 do o něco lepší dělnické čtvrti Oakland zůstávali hluboce ponořeni do své lokální komunity silně nábožensky založených lidí, kteří dodržovali tradice předků. Vargolovi slavili Vánoce podle juliánského kalendáře (7. ledna) a pěšky urazili dlouhé vzdálenosti, aby se dostali na nedělní liturgii do řeckokatolického kostela sv. Jana Zlatoústého – právě tam byl malý Andy pokřtěn. V Pittsburghu žila i široká rodina Vargolových, takže rusínský jazyk, kuchyně, zvyky a církevní zpěvy obklopovaly chlapce od raného dětství a byly nedílnou součástí jeho každodennosti.
Navenek nic nenasvědčovalo tomu, že by se z tichého chlapce z rodiny karpatských rolníků měl stát jednou určující hlas moderního umění. Vyrůstal nemocný, plachý a uzavřený do sebe; navíc se lišil jak vzhledem, tak chováním. Andy sám od dětství trpěl komplexy ze svého vzhledu a považoval se za neatraktivního a „jiného než ostatní“. Částečně to bylo důsledkem jeho chatrného zdraví a introverze, svou roli však sehrál i sociokulturní faktor – Warhol se cítil jako cizinec v cizí zemi. Intenzivně prožíval skutečnost, že jeho rodina je „neamerická“: rodiče mluvili s přízvukem, nerozuměli mnoha zvykům, chodili do kostela a nosili neobvyklé oblečení.
Během školních let se Andy opakovaně stával terčem posměchu a šikany ze strany místních chlapců v ulicích Pittsburghu – stačí se podívat na dokumentární záběry, v nichž o tom vypráví, aby si člověk dokázal představit, jaký byl život dítěte přistěhovalců v Americe poloviny 20. století. V tehdejších Spojených státech, soustředěných především na problémy rasismu a antisemitismu, se o diskriminaci Slovanů mluvilo jen málo. Přesto existovala: americká společnost po desetiletí marginalizovala přistěhovalce z východní Evropy, pohrdavě je označovala jako „bohunks“ a považovala je za lidi druhé kategorie. Rusíni, Slováci, Ukrajinci a další slovanští emigranti z území Rakousko-Uherska, kteří ve velkém přicházeli do USA na přelomu 19. a 20. století, se často usazovali v chudých čtvrtích a vykonávali nejtěžší a nejšpinavější práce. V Pensylvánii tvořili karpatští Rusíni významnou část dělníků oceláren a dolů – stáli na „nejnižších příčkách společnosti“. Hanlivá nálepka „ošuntělých emigrantů“ tížila i rodinu Vargolových. Malý Andy tento pocit méněcennosti nevědomky vstřebával, což se později promítlo do jeho pohledu na svět i do sebevnímání.
Původ Andyho Warhola je názorným příkladem složité a rozporuplné historie karpatských Rusínů (také známých jako Lemkové či rusínští Ukrajinci). Rodina Vargolových pocházela z vesnice nedaleko městečka Medzilaborce – z etnického území Lemků, které se dnes nachází na východním Slovensku. Na přelomu 19. a 20. století, kdy se narodili Andyho rodiče, v tomto regionu ještě neexistovalo moderní pojetí národní identity v dnešním politickém smyslu. Rusínští rolníci v Rakousko-Uhersku se označovali prostě jako „Rusnaci“ či „Rusíni“, aniž by měli jasně vymezené národní vědomí. Po první světové válce byly jejich země rozděleny mezi několik států – Polsko, Československo a Rumunsko – což otázku identity ještě více zkomplikovalo. Část Rusínů se pod vlivem inteligence a církve začala vnímat jako samostatný subetnos, zatímco jiní se ztotožňovali se širším ukrajinským národem. Situaci v polovině 20. století dále zamlžila sovětská moc, která existenci Rusínů začala popírat.
Není tedy divu, že dodnes probíhají diskuse o statusu Rusínů. Většina badatelů se však shoduje, že lemkovští Rusíni kulturně i historicky náležejí k ukrajinské etnické komunitě, byť s určitými regionálními specifiky. Hovoří dialektem ukrajinského jazyka, používají cyrilici a tradičně vyznávají řeckokatolickou víru – rysy typické i pro další západoukrajinské oblasti. Rodina Warhola patřila právě k řeckokatolické církvi, což je pro ukrajinské Lemky charakteristické. V jejich rodné vesnici Miková jsou dodnes mnohé nápisy a tabule dvojjazyčné, s názvy uvedenými i v ukrajinštině – jako tichá pocta historickým kořenům místních obyvatel.
V době Andyho mládí si zdaleka ne všichni Rusíni uvědomovali sami sebe jako samostatný národ. Ba co víc – zmatek kolem rusínské národní identity někdy nabýval až komických podob. Sám Andy například při odpovědích novinářům vysvětloval, že s matkou mluví „československy“. Český režisér Jaromil Jireš však po setkání s Warholem v roce 1967 vzpomínal: „Řekl mi něco, co znělo jako čeština, ale vůbec jsem tomu nerozuměl. Pak sám přiznal, že česky vlastně nemluví.“
Později, v roce 1986, si Andy po setkání s modelkou Paulínou Porizkovou zapsal do deníku: „Možná nejsem opravdový Čech, protože jsem nerozuměl ničemu, co říkala.“ Je zřejmé, že nejasnosti kolem vlastního původu ho provázely až do konce života.
Jedním z prvních, kdo upozornil na ukrajinské kořeny Andyho Warhola, byl známý ukrajinista z Prešovska Mykola Mušinka – folklorista, etnograf a badatel rusínského etnika. Už v 70. letech 20. století, kdy se o skutečný původ „krále pop-artu“ téměř nikdo nezajímal, dohledal Mušinka informace o rodině Vargolových a jejich vazbách na Ukrajinu. Právě on jako jeden z prvních odkryl ukrajinské kořeny slavného umělce, zakladatele pop-artu. Jeho publikace upozornily na skutečnost, že jméno Warhola je pouhou transliterací ukrajinského příjmení „Varhola“ a že umělec pocházel z lemkovského prostředí. Od té doby se mnozí Ukrajinci začali pyšnit tím, že světová legenda výtvarného umění má lemkovský původ.
Sám Andy se za života národním označením vyhýbal – nikdy se veřejně nehlásil ani k Rusínům, ani k Ukrajincům. Historická pravda však umožňuje Ukrajincům považovat ho „alespoň částečně za součást ukrajinské kultury“. V tomto smyslu jej lze zařadit po bok dalších osobností narozených na Ukrajině – například Kazimira Maleviče (dlouho označovaného za ruského avantgardistu, ačkoliv pocházel z Kyjeva) či spisovatele Nikolaje Gogola (Mykoly Hohola), který psal rusky, ale jeho ukrajinský kolorit je nepřehlédnutelný. Takové osobnosti mají mnohovrstevnatou identitu a jejich odkaz náleží současně více kulturám. V případě Andyho Warhola se jedná o prolnutí americké a ukrajinsko-lemkovské kulturní tradice, které se setkaly v jeho životě i tvorbě.
Ačkoli Warhol v dospělosti svůj původ příliš nezdůrazňoval, vliv rodinných kořenů na jeho tvorbu je těžké popřít. Nejvýrazněji se projevil skrze hodnoty a obrazy, které mu od dětství vštěpovala jeho matka Julia Warholová (Julia Varhola). Julia přijela do Spojených států z Mikové v roce 1921 a přivezla s sebou celý svět tradiční lemkovské kultury. Sama měla výrazný umělecký talent: skvěle kreslila, vyšívala, zpívala lidové písně a koledy. V chudém pittsburghském bytě Vargolových pořádala dětem improvizované výtvarné soutěže – například kdo namaluje nejhezčí krávu, dostane bonbon. Malý Andy dokázal hodiny sedět nad kreslením a pozorovat, jak matka zdobí velikonoční kraslice nebo vyrábí papírové dekorace.
Julia psala dopisy příbuzným cyrilicí a vkládala do nich ukrajinská slova a obraty, i když celkově psala foneticky v nářečí. I po odjezdu za oceán si tak zachovala rodný jazyk a předala jej synovi. Andy od útlého dětství slyšel ukrajinské koledy a pohádky, znal lidové zvyky. Badatelé upozorňují, že Julia Warholová se synem pravidelně chodila do kostela a vedla ho k modlitbě. V rodině se ctily církevní svátky, dodržovaly se půsty a chodilo se ke zpovědi. Tento hluboký duchovní základ v Andym zůstal a později se znovu a znovu objevoval v jeho umění.
Ani poté, co se stal slavným umělcem v New Yorku, Warhol nepřerušil vazby s matkou a její kulturou. Naopak – v 50. letech si Julii vzal k sobě do New Yorku a žil s ní pod jednou střechou více než patnáct let. Matka se nikdy nenaučila anglicky, a tak doma mluvili lemkovským dialektem promíchaným s anglickými slovy. „You want something to eat, mom? eat? їсти? What їсти you want?“ žertoval Andy a plynule přepínal mezi jazyky. Tato pestrá jazyková směs pro něj byla přirozená – podobně mluvilo mnoho rusínských rodin v Americe.
Warhol udržoval kontakty i s příbuznými, kteří zůstali v Evropě. Psával si s tetami a synovci, posílal jim dárky. Například neteři na Slovensku zasílal vlastnoručně kreslené návrhy obuvi – právě těch bot, které mu přinesly první úspěch v reklamě. Příbuzní si však tehdy neuvědomovali jejich uměleckou hodnotu: boty jednoduše nosili a skici nakonec vyhodili. „My jsme to vyhodili. Dnes by to mohlo mít cenu milionů… Kdybychom to věděli, možná bychom už nemuseli pracovat,“ vzpomínala později s hořkostí Ljubov Protivňaková, vnučka Andyho tety. Tento dojemný příběh ukazuje, že navzdory obrovské vzdálenosti a rozdílným světům se Warhol svých „zámořských“ příbuzných nezříkal a dělil se s nimi o plody své tvorby.
Duchovní dědictví rodiny Vargolových se výrazně otisklo i do Andyho umění. Navzdory pověsti provokativního avantgardisty zůstával hluboce věřícím člověkem – a v jeho díle je to čitelné. Ví se, že po přestěhování do New Yorku svou víru potají dál praktikoval: téměř každý den se modlil, často chodil do kostela na nedělní mše. Jeho blízký přítel, fotograf Christopher Makos, vzpomínal: „V kostele byl Andrej Vargola, ne módní popová hvězda Andy Warhol… Církev mu vracela ten obraz světa, ve kterém vyrostl.“ Na rozdíl od bohémského uměleckého prostředí, v němž se přes den pohyboval, mu kostel dával pocit bezpečí a tiché radosti známý z dětství. V proslulém klubu a ateliéru „Factory“ se v 70. letech konaly hlučné večírky s rockovými hvězdami a herci, ale doma v ložnici si Andy uchovával skromný domácí oltář s vyřezávanými figurkami světců, kříži a biblí východního obřadu. Ten kontrast překvapoval mnohé.
Teprve v 80. letech Warhol svou religiozitu otevřeně promítl do umění, když vytvořil cyklus děl na evangelijní témata – mimo jiné sérii „The Last Supper“ („Poslední večeře“) s motivy Krista. Kunsthistorici upozorňují, že tyto práce, naplněné upřímnou zbožností, nepůsobí ironicky – na rozdíl od většiny jeho dřívějších námětů. Dalo by se říct, že na sklonku života se Warhol vrátil k motivům, které se do něj vryly už v dětství: k ikonám a biblickým příběhům z kostela sv. Jana Zlatoústého v Pittsburghu, ke koledám, které mu matka zpívala o vánocích.
Objevuje se dokonce názor, že Warholova sytá barevnost a záliba v ornamentálních motivech vzdáleně rezonují s karpatským lidovým koloritem – s vyšívanými vzory a kraslicemi, které vídal odmalička. Samotný umělec o tom sice nikdy nemluvil přímo, ale paralely se nabízejí.
Ve Warholově tvorbě najdeme i sérii experimentálních filmů a videí, v nichž se objevuje jeho matka Julia: v těchto epizodách mluví „po našem“ a Andy její slova překládá anglicky mluvícímu publiku. Jsou to vzácné dokumentární záběry toho, jak svou rodinnou kulturu dokázal vnést přímo do uměleckého prostoru.
Andy se navíc zajímal o prvky ukrajinské lidové kultury: je známo, že když pracoval v New Yorku, rád se zastavoval v legendárním ukrajinském obchodě „Surma“ na Manhattanu. Tahle etno-krámek a zároveň kulturní zastávka nabízela ukrajinské knihy, hudbu a suvenýry (mezi bohémskou scénou byly obzvlášť oblíbené vyšívané košile – „vyšívanky“). Prodavačka Halyna Chomjaková vzpomínala, že mezi návštěvníky často vídala samotného Andyho Warhola i jeho slavné přátele – hudebníka Jimiho Hendrixe, herečku Candice Bergenovou či režiséra Woodyho Allena. Kolují také zvěsti, že na jednom večírku Andy daroval zpěvákovi The Doors Jimu Morrisonovi ukrajinskou vyšívanku – existuje fotografie Morrisona v takové košili, i když samotný dar není doložený dokumentárně. To všechno napovídá: Warhol na své kořeny nezapomínal, i když to nezdůrazňoval okázale – spíš jemně a tvořivě.
Přesto byl Andy Warhol ve vztahu ke svému etnickému původu spíše zdrženlivý. Rozhovory poskytoval zřídka a obecně měl rád krátké, vyhýbavé odpovědi. Když přišla řeč na rodinu, vyhýbal se detailům. Známý je fakt, že už na začátku kariéry v New Yorku vypustil ze svého příjmení písmeno „a“ – a z „Warhola“ se stal „američtěji“ znějící Warhol. Ten symbolický krok mluví sám za sebe. V poválečné Americe převládal tlak na asimilaci a děti přistěhovalců se snažily splynout s anglofonním prostředím. Andy nebyl výjimkou. Svoji „jinakost“ nesl bolestně a zřejmě se pokoušel zbavit etnické zátěže, která tížila jeho už tak nejistý pocit identity. Přesun v roce 1949 z provinčního Pittsburghu do kosmopolitního New Yorku byl pro něj nejen skokem do světa velkého umění, ale i útěkem před stínem chudé přistěhovalecké minulosti.
Někteří kunsthistorici se domnívají, že se Warhol za svůj původ styděl, nerozuměl mu a nezajímal se o něj – a snažil se od „rusínské“ části svého života odstřihnout. Skutečně se neangažoval v krajanských spolcích a veřejně se nehlásil ani k Rusínům, ani k Ukrajincům. Když se ho ptali na silný přízvuk jeho matky, mávl rukou a označoval jej za „československý“. Možná tím cizincům věc zjednodušoval, aby se nemusel pouštět do etnografických nuancí. A možná se vědomě distancoval od všeho, co by jej v kultivovaném uměleckém prostředí mohlo vyčlenit jako „jiného“.
Mladý Warhol si tvrdohlavě budoval image kosmopolity – člověka bez kořenů, který se „narodil“ spolu s pop-artem. Mimochodem, tento obraz skvěle ladil s tehdejšími postmoderními tendencemi: se stíráním individuality, kultem spotřeby, masovým kopírováním obrazů. Není náhoda, že na provokativní otázky novinářů o originalitě svého umění odpovídal naprosto vážně: „Ano, je neoriginální.“ Jako by se snažil být bezejmenný, „prázdný“ – jen zrcadlem masové kultury. V takové sebe-prezentaci samozřejmě nebylo místo pro vesnický dialekt.
Jenže existovala i druhá stránka Andyho života – ta, která zůstávala mimo reflektory. Jak už jsme viděli, Warhol v soukromí nepřerušil vazby na rodinu ani na rusínskou kulturu. Do konce života byl „maminkovým synem“: i když se stal slavný, žil s Julií, vodil ji do kostela, staral se o domácí kočky a poslouchal koledy v jejím podání. V jeho osobních denících se často objevují poznámky o modlitbě a návštěvách kostela. Kontakty s příbuznými udržoval dál a o svém lemkovském rodu nikdy nemluvil pohrdavě ani posměšně – spíš jen nechtěl tuhle kapitolu „tlačit dopředu“.
Dá se tedy říct, že Warholova lemkovská identita existovala spíš na podvědomé úrovni. Projevovala se v jeho návycích, estetice a vnitřních hodnotách – i když sám o ní možná nepřemýšlel často. Žil současně ve dvou světech. V jednom byl glamourový, progresivní New York, kde byl ikonou, novátorem a značkou. V druhém byl skromný svět dětství, kde zůstával Andrejkem z řeckokatolické farnosti – chlapcem, který se bojí hromu a tmy, který se zpovídá a věří na zázraky svatého Mikuláše. Jak trefně píše Alexander Motyl, „pro Warhola byla víra neoddělitelná od jeho etnicity; tím pádem zůstával vždycky trochu podivínským rusínským klukem z Pittsburghu a nepřestal být řeckokatolíkem“. Právě tahle dualita dělá jeho osobnost tak výjimečnou: na jedné straně naprosto americký životním stylem i úspěchem, na druhé straně dítě karpatského kraje duchem.
Příznačné je, že po Andyho smrti v roce 1987 zájem o jeho etnické kořeny ještě zesílil. V kraji, odkud pocházeli jeho rodiče, na Prešovsku, vzniklo v Medzilaborcích Muzeum moderního umění Andyho Warhola – jedno z prvních pop-artových muzeí ve východní Evropě. V USA, v Pittsburghu, byl založen velký Andy Warhol Museum věnovaný jeho životu a tvorbě. I Ukrajinci začali Warhola postupně symbolicky připomínat: v roce 2016 se v Užhorodu objevil Andyho pomník, v roce 2017 po něm pojmenovali náměstí v obci Minaj na Zakarpatí a v roce 2022 vznikla v Kyjevě ulice Andyho Warhola. Jsou to poněkud opožděná, ale výrazná gesta uznání, že ukrajinské kulturní prostředí mělo na formování umělce svůj podíl.
Po mnoha letech, co se stydlivý chlapec z lemkovské rodiny stal světovou celebritou, si jeho „domov“ konečně naplno uvědomil, že má právo být na něj hrdý. Ukrajinská média dnes otevřeně označují Andyho za „legendárního umělce ukrajinského původu“.
Warholův život je příběhem o tom, kam až může dojít talent živený svébytnou kulturou – a zároveň vybroušený zkouškami asimilace. Na jedné straně je produktem amerického snu, člověkem, který se „vybudoval sám“ a dosáhl vrcholu v konkurenčním světě umění. Na straně druhé v jeho nitru navždy zůstala stopa východoevropské minulosti, která se objevuje v těch nejnečekanějších vrstvách jeho tvorby. Andy Warhol se nikdy nestal vědomým aktivistou „ukrajinské věci“ – přesto se díky svému původu stal součástí ukrajinské historie a kultury. Mimoděk světu ukázal, že ukrajinský příspěvek ke světové kultuře může mít i tu nejmodernější, nejkosmopolitnější podobu.
V jistém smyslu je Warholův fenomén triumfem nad předsudky. Ten samý „bohunský“ kluk z pittsburghského ghetta, který se jako dítě styděl za přízvuk rodičů a své příjmení, nakonec převrátil představy o umění a stal se ikonou postmoderní éry. Kořenů se však úplně nezřekl – jen je nosil v sobě nenápadně, jako žhnoucí uhlík, který hřeje zevnitř.
Dnes, když se ohlédneme za jeho cestou, lépe chápeme, jak jedinečnou slitinou se Andy Warhol stal: organicky v něm splynul americký individualismus s hlubokou spiritualitou ukrajinského světa. Není náhoda, že v jednom newyorském kostele dodnes visí tabulka s jednoduchým nápisem: „Andrew Warhola“. Pod tímto jménem byl pokřtěn – a pod tímto jménem také odešel. Velký umělec, který urazil cestu od rusínských kořenů k vrcholům pop-artu a přitom až do konce zůstal skromným „maminčiným dítětem“ starého světa.
